Setkání/sny/touhy

Byl to on, kdo navrhl, že bychom se mohli projít… a možná pak zajít na chvíli k němu.
Den D přišel – pátek, devět večer. Místo setkání: park.

Celý den jsem byla nervózní. V koupelně jsem věnovala zvláštní pozornost každému detailu – hladce oholené nohy, černé silonky, podprsenka s vycpávkami a černé kombiné, přes něj tmavě šedá sukně. Nakonec jsem sáhla po bílé saténové halence, nalakovala nehty, rudá rtěnka na rtech, vlasy stažené do jednoduchého účesu. Vůně parfému mě doprovázela až ven z domu.

Park byl pro mě jistota – kdyby nepřišel, nebylo by to daleko domů. Moje lodičky klapaly po chodníku, sukně mě hladila při každém kroku. Pocit krásy se mísil s nervozitou.

Došla jsem na místo o něco dřív. Po pár minutách zastavilo auto, okénko sjelo dolů. Uvnitř seděl muž, sympatický úsměv, klidný hlas:
„Sedni si, venku je zima. Vezmeme to rovnou ke mně.“

Váhala jsem jen chvilku. Nastoupila jsem a nechala se vézt městem. Když zastavil před nenápadnou bytovkou, cítila jsem zvláštní směs očekávání a obav.

Vešli jsme do druhého patra. „Botičky si nech,“ řekl s náznakem úsměvu a odvedl mě do obývacího pokoje. Posadil mě ke stolu a odešel pro pití. Když se vrátil, konverzace plynula překvapivě lehce. Postupně se ke mně naklonil a jeho ruka se dotkla mé nohy.

„Miluju silonky… a na tobě vypadají nádherně,“ pronesl tiše. Cítila jsem, jak mi kompliment zahřál tváře, nervozita trochu ustoupila.

Ale pak se jeho tón změnil. Oči ztvrdly, úsměv se vytratil. V jeho blízkosti se najednou něco posunulo. Srdce mi zrychlilo, nevěděla jsem, jestli z napětí, nebo z varování, které mi v hlavě tiše zaznívalo.

Než jsem stačila cokoliv říct, stál nade mnou. Ticho bylo husté a nepříjemné. Věděla jsem, že se stalo něco, co změní celý večer.

„Takto sis to asi nepředstavovala… že?“ řekl nízkým hlasem. V očích mu problesklo něco, co jsem neuměla přečíst.

Polkla jsem. V hrdle se mi zasekl dech.
„Prosím…“ zašeptala jsem, aniž bych si byla jistá, co vlastně prosím.

A tehdy jsem pochopila, že tohle nebude obyčejné setkání.
Jeho pohled mě držel na místě jako přikovanou. Všimla jsem si, že se ani nepohnul, a přesto jsem měla pocit, že se přibližuje – jako by mě jeho přítomnost pomalu obklopovala.

„Vstaň,“ řekl klidně, téměř šeptem, a přesto to znělo jako rozkaz, který se nedá odmítnout.

Poslechla jsem. Naše oči se setkaly, a i když se na jeho tváři znovu objevil náznak úsměvu, nebylo v něm nic uklidňujícího.
„Půjdeme,“ dodal, a ukázal k chodbě.

Neptala jsem se kam. Kroky na parketách zněly hlasitěji, než by měly, a já si uvědomovala každý pohyb svého těla – napjaté paže, sevřená ramena, dech, který se zrychloval.

Dovedl mě do místnosti, kde bylo jen málo světla. Tlumené lampy kreslily stíny po zdech, a nábytek působil až příliš prostě. Zavřel za námi dveře a opřel se o ně, jako by mi tím nenápadně sděloval, že teď už nikam neodejdu.

„Víš, co se mi na tobě líbí?“ zeptal se, aniž by čekal na odpověď.
„Že i když máš strach, stejně stojíš. Že neutečeš… aspoň ne hned.“

Cítila jsem, jak se mi chvějí kolena. Nebylo v tom jen nepohodlí, ale i zvláštní, nepochopitelná zvědavost.

Udělala jsem malý krok dozadu, ale narazila na stůl, který stál za mnou. Zavřel oči, jako by si ten okamžik vychutnával, a pak je znovu otevřel – teď ostře a soustředěně.

„Sedni si,“ pronesl. Tentokrát nebyl jeho hlas ani tvrdý, ani měkký – byl to prostě hlas, který se poslouchá.

Sedla jsem si. Ruce jsem složila do klína, jako bych se tím chtěla chránit.
On však udělal pár pomalých kroků ke mně, stín jeho postavy se nade mnou zvětšil.

Naklonil se blíž. Tak blízko, že jsem cítila jeho dech u ucha.
„Teď se budeš řídit tím, co ti řeknu… a nezkoušej si domýšlet, co přijde dál.“

V tu chvíli jsem už věděla, že hranice večera, jak jsem si je předem představovala, se právě rozplývají.
„Vstaň,“ řekl tiše, ale tón v jeho hlase nepřipouštěl odpor.

Zvedla jsem se, kolena se mi trochu podlamovala. Rukama jsem si mimoděk chtěla uhladit sukni, ale on jen krátce kývnul hlavou: „Ne. Ruce podél těla.“

Udělala jsem, co chtěl.

Pomalu obešel stůl, postavil se za mě tak blízko, že jsem cítila jeho dech na krku. „Teď půjdeme do ložnice,“ pronesl. „Ale ne rovnou. Nejdřív… se podíváme, jestli si vůbec zasloužíš tam vstoupit.“

Rozhlédl se po místnosti, sáhl do kapsy a vytáhl z ní černý hedvábný šátek. „Natáhni ruce dopředu.“

Polkla jsem. Šátek mi omotal kolem zápěstí a pevně ho uvázal. Jeho doteky nebyly zbrklé – byly pomalé, metodické, až zneklidňující.

„Teď zavři oči,“ řekl.

Neudělala jsem to hned. On se však přiblížil k mému uchu: „Řekl jsem zavři.“ Ten tón mi projel páteří, a tak jsem víčka stiskla pevněji, než bylo nutné.

Cítila jsem, jak mě jemně, ale nekompromisně otočil směrem ke dveřím. „Půjdeš přede mnou. Budu ti říkat kudy. A pokaždé, když zaváháš, dostaneš trest.“

„Jaký trest?“ vydechla jsem, než jsem to stihla zastavit.

„První už znáš,“ odpověděl klidně. „A ostatní poznáš.“

Postrčil mě lehce kupředu. Chodidla v lodičkách mi klouzala po podlaze, hlava se mi točila z neviditelnosti prostoru kolem. Nevěděla jsem, kde přesně jsem, jen jsem slyšela jeho kroky těsně za sebou.

„Doleva,“ řekl najednou. Otočila jsem se, ale asi pomalu – okamžitě mě chytil za paži a přitáhl k sobě. „Rychleji,“ sykl a prsty mi bolestivě stiskl.

Cítila jsem, jak se můj dech zrychluje. Každý krok byl nejistý, každé jeho slovo napjaté. Když jsem konečně ucítila měkký koberec pod nohama, zastavil mě.

„Tak,“ pronesl spokojeně. „Zkouška teprve začíná.“

Dveře za mnou tiše zaklaply. Cítila jsem změnu vzduchu – tady bylo tepleji, těžší vůně, směs parfému, potu a něčeho, co jsem nedokázala hned rozpoznat.

„Zůstaň stát,“ řekl a odtáhl se ode mě. Slyšela jsem, jak něco odkládá na stůl, kroky se pohybovaly po místnosti, ale netušila jsem, co dělá.

Najednou se vrátil těsně za mě, položil mi ruce na ramena a pomalu sklouzl dolů až k loktům. „Víš, co je na tobě nejhezčí?“ zeptal se skoro něžně. Nečekala jsem odpověď, ale on ji přesto řekl: „Že se tváříš, že se bojíš… a přitom stojíš. Nepokoušíš se utéct.“

Jeho prsty se na okamžik zastavily, pak se stáhl a obešel mě. Zatáhl za šátek na mých zápěstích a přitáhl si mě o krok blíž k posteli.

„Klekni.“

Dřepla jsem opatrně, cítila jsem, jak se mi sukně vyhrnula až nad kolena. Rukama jsem si to chtěla přikrýt, ale zapomněla jsem, že mám zápěstí svázaná. Zvedl mi bradu dvěma prsty, donutil mě podívat se nahoru, i když jsem měla zavřené oči.

„Takhle,“ řekl spokojeně, „už vypadáš k něčemu.“

Ucítila jsem, jak se přede mnou něco pohnulo — zvuk zipu, lehké šustnutí látky. „Vím, že nevidíš, ale cítíš mě, že?“ jeho hlas byl teď nižší, hutnější.

Přejel mi něčím po tváři. Teplé. Hebké. Zastavilo se to u mých rtů. „Otevři pusu,“ zazněl příkaz.

Byla jsem vnitřně v křeči, ale udělala jsem to. Ne proto, že bych chtěla… ale proto, že jsem věděla, že odmítnutí nebude mít příjemný důsledek.

„Dobře,“ zamumlal. „Ale ještě nejsi připravená.“ Odstoupil a nechal mě klečet sama uprostřed místnosti. Cítila jsem, jak mi rudne obličej a pálí kolena od koberce.

„Zkouška číslo jedna,“ řekl nakonec. „Budeš se svlíkat. Pomalu. A každou věc mi položíš k nohám. Jestli to uděláš jinak, nebo moc rychle, začneš znovu… a k tomu dostaneš trest.“

Ella ležela v posteli a pomalu se probouzela, chvilku byla zmatená, to celé byl sen? A pak jí došlo, ano to celé se mi zdálo;)