Smyslná povídka na pokračování

Byl pozdní večer, ulice už dávno ztichly a v bytě zůstalo jen mihotavé světlo svíčky. Ona stála u okna a sledovala kapky deště, jak stékají po skle. Najednou ucítila, jak se za ní objevil — jeho krok byl tichý, ale přítomnost okamžitě zahalila místnost.

Jeho ruka se lehce dotkla její paže. Byl to jemný dotek, skoro nesmělý, ale stačil, aby se jí rozechvěla kůže. Pomalu se k ní naklonil, jeho dech se smísil s vůní její pokožky. „Máš ráda déšť?“ zašeptal.

Otočila se k němu. Jejich pohledy se střetly, a v tom tichu to bylo hlasitější než jakékoli slovo. Jeho prsty našly cestu k jejím vlasům, přejely po nich a sklouzly až k zátylku. Jemně ji přitáhl blíž.

Nepospíchali. Každý pohyb byl dlouhý, záměrný, jakoby chtěli prodloužit napětí na samou hranici. Jejich rty se konečně setkaly — nejprve lehce, téměř jako pohlazení. Pak se polibek prohloubil a s ním i jejich dech.

Její dlaň spočinula na jeho hrudi a cítila, jak se pod ní zrychluje tep. On ji přitiskl k sobě a jejich těla se přiblížila natolik, že mezi nimi nezůstalo nic než teplo a nevyřčená touha.

Svíčka na stole praskla a kapka vosku stekla po skle. Oni si toho sotva všimli. V tu chvíli existovali jen oni dva, jejich doteky a tiché sliby ukryté v každém polibku.