,,Zajíček pokračování'' 🤫

Chtěli jste pokračování tak tady je 😛

Ten večer byl jiný.
Nešlo jen o slova nebo pohledy — ve vzduchu bylo něco, co se nedalo přehlédnout.
Seděl naproti mně, ruce měl položené na kolenou, a přestože se snažil působit klidně, jeho prsty nepatrně cukaly.
Cítila jsem, že přemýšlí o tom, co by udělal, kdyby měl odvahu.

Usmála jsem se.
„Tak co, bojíš se mě ještě?“ zeptala jsem se tiše.

Zvedl hlavu a chvíli se na mě jen díval.
V jeho pohledu bylo všechno — nejistota, obdiv i touha, kterou se už nesnažil skrývat.
Byla jsem si jistá, že slyší, jak se mi zrychluje dech… stejně jako já cítila, že ten jeho je o něco kratší.

Pomalu jsem natáhla ruku a dotkla se jeho zápěstí.
Jemný dotek, sotva znatelný, ale měl větší sílu než jakákoli slova.
„Nemusíš nic říkat,“ zašeptala jsem. „Jen buď.“

Na okamžik bylo ticho.
A pak se jeho ruka pohnula — nejistě, pomalu — jako by se ptal, jestli smí.
Usmála jsem se, a to bylo všechno, co potřeboval.

Ten večer neskončil slovy.
Zůstal jen pohled, blízkost a napětí, které se mezi námi vznášelo jako tajemství, které zatím nikdo nesmí vyslovit.

Dáme si třetí část? 🤫💋