Podzim v Petrohradu

Erin přijela do Petrohradu jako hostující fotografka. Město ji pohltilo – vlhký vzduch nad kanály, vůně deště, měkké světlo, které se láme o zlaté kupole. V kavárně na rohu Něvského prospektu ji poprvé oslovila Ljuba.
Blonďatá, s očima jako led a úsměvem, který dokázal rozpustit jakoukoli vzdálenost.

„Vy jste ta Američanka s fotoaparátem,“ řekla rusky s měkkým přízvukem. „Já jsem Ljuba, učím tu malbu.“
Erin se zasmála. „Tak to máme k umění obě blízko.“

Začaly se scházet častěji – nejdřív kvůli výstavě, pak kvůli sobě. Ljuba ji brala do ateliéru, kde voněl terpentýn a svíčky, Erin zase Ljubu učila zachytit světlo na film. Mezi nimi rostlo něco tichého, nepojmenovaného, ale silného.

Jednoho večera se venku spustil déšť a Ljuba navrhla, aby zůstala přes noc.
„Přespěš tady. Je tu teplo a víno,“ řekla prostě.

V malém bytě u řeky hořela jediná svíčka. Erin si všimla, že Ljuba maluje nový portrét – ženské tělo, křivky měkké a opravdové. „To jsi ty?“ zeptala se.
„Možná,“ pousmála se Ljuba. „A možná někdo, koho jsem ještě nepotkala.“

Když k sobě přistoupily, nikdo nic neříkal. Jen pohledy, doteky prstů, vůně kůže a vína. Polibek byl tichý, opatrný, a přitom jistý. Ljuba položila Erin ruce na tvář, pak jí propletla prsty do vlasů. Všechno se zpomalilo – dech, myšlenky, svět venku.

Zůstaly v objetí dlouho, až svíčka dohořela. Nepotřebovaly víc. V jejich tichu bylo všechno: touha, něha i odvaha být k sobě blízko tak, jak to doteď neznaly.