Avataři

Nov 6, 2025 · 193 views CarolineKK

Na téhle síti jsme všichni jenom odlesky. Pixely, které si hrají na duši. Kosti z dat a touhy. Mluvíme, jako bychom se dotýkali, a přitom se dotýkáme jenom obrazovek.

Někdy to ale stačí. Stačí pár vět, co mají chuť po víně a cigaretě, aby se rozběhlo srdce, jako by se na mě vážně díval. Jeho avatar má oči z pixelů, ale v noci mě hřeje, jako by měl tělo, dech a kůži.

Jeho prsty, neviditelné, kloužou po mých větách, a já se jim otevírám víc, než bych měla. Píšu pomalu, aby si mohl představit, kde přesně se mi zadrhl dech. Na obrazovce se rozsvítí jeho odpověď. Jen pár slov. A přesto mám stehna sevřená, v puse sucho a v břiše ten známý proud elektřiny.

Je to směšné? Možná. Jenže ty obrazy v hlavě — ty jsou opravdovější než spousta těl, co kolem mě spí. Možná jsme se nikdy nedotkli, ale já znám jeho ticho, poznám ho podle rytmu psaní, podle těch tří teček, co visí mezi zprávami jako dech před polibkem.

Říkáme si, že je to jen hra. Že to nic neznamená. Ale ve mně to zůstává, jako vůně, kterou jsem nikdy neucítila. A někde mezi písmeny, kde končí realita a začíná iluze, je kousek pravdy. A ten bolí nejvíc.

A pak zhasnu displej a v pokoji zůstane ticho, ve kterém se ještě chvíli pohybuje. Jako bych si ho pamatovala. Ten dotek, co nikdy nepřišel. Ten výdech, co se ztratil mezi tečkami. A já si říkám, že možná právě tohle je ta nejintimnější forma samoty — když se tě někdo dotkne jen v hlavě a ty to cítíš v celém těle.

Similar stories