Noc kdy jsem začal milovat starší ženy 3

Jakmile se dostala pod peřinu, pohodlně se usadila na bok a tváří v tvář mi věnovala ten svůj typický, nenucený úsměv.
Jako by se nic zvláštního nestalo.
Jako by nepřišla do pokoje v tu nejhorší možnou chvíli.
Jako by tohle byla jen další z našich pozdních, pološeptaných debat, které jsme kdysi vedli v kuchyni nad hrnkem čaje.

„Máš už holku?“
Pronesla to tak samozřejmě, jako kdyby se ptala, jestli mám hlad.
A ten drobný, potměšilý nádech v jejím hlase jen tak tak ztlumila tím měkkým úsměvem, který jí malinko povadl na jedné straně — možná únavou, možný vínem, možná obojím.

Na chvilku jsem zůstal jako opařený.
Ještě před pár minutami jsem sotva dokázal normálně dýchat, natož vést rozhovor… ale ten její tón měl zvláštní sílu.
Byl to ten starý známý způsob, jakým se mnou mluvila vždycky — bez hodnocení, bez přetvářky, bez toho dospěláckého „já vím líp“.
Pro ni jsem nikdy nebyl jen „kluk od její nejlepší kamarádky“.Brala mě jako někoho, kdo má vlastní hlavu, vlastní svět… a teď, když jsme leželi takhle blízko, to působilo ještě intenzivněji.

„Holku?“ zopakoval jsem po ní, spíš abych si koupil čas než proto, že bych jí nerozuměl.

„No jo,“ uchechtla se. „Holku. Partnerku. Spřízněnou duši. Nebo aspoň někoho, kdo ti píše v jednu ráno víc než - co děláš.“
Přitom naklonila hlavu a její vlasy mi lehce přepadly přes ruku — jen nepatrný dotek, ale dost na to, aby mi znovu projelo břichem to nečekané napětí.

A co bylo zvláštnější:
Cítil jsem, jak to celé z ní padá.
Žádné napětí, žádná rozpačitost, žádný trapas.
Jako by to, co viděla, nebylo problém.
Jako by to nehodlala ani otevřít… pokud bych nechtěl já.

Ten její klid se pomalu přeléval i do mě.
Najednou jsem nebyl ten vyděšený idiot pod dekou, kterému se srdce snaží probít ven.
Byl jsem Pavel.
Ten, kterému se smála, kterého popichovala, kterému občas řekla víc, než by měla říct vzhledem na náš věkový rozdíl.

„Mám, jasně že mám!“ vypálil jsem pak téměř automaticky, s takovou rázností, jako by snad ani nepřipadalo v úvahu, že bych neměl.
Jenže… opak byl pravdou.

Byl jsem ten typ kluka, který byl od mala obklopený holkama — měl jsem to štěstí nebo smůlu, kdo ví.
Nikdy jsem s nimi neměl problém mluvit.
Vlastně až moc dobře.
Tak moc, že mě většina brala jen jako toho skvělýho kámoše, s kterým se dá řešit všechno… kromě toho, co bych chtěl já.

A i když jsem to párkrát zkusil, reakce byly pořád stejné:
„Jsi strašně fajn kluk… vážně úžasnej. Ale nechci o tebe přijít jako o kamaráda.."
Dámy tuší, páni zcela jistě vědí o čem mluvím.
Zástupy holek jsem mohl klidně přivést… ale reálnej vztah?
Ten jsem tenkrát prostě neměl.

O to víc mě překvapila Lucčina reakce.
Zasmála se — ale ne tak, aby mě zesměšnila.
Spíš jako když někdo přesně ví, že má pravdu… a nemá potřebu to hrát do výhody.

„A vždyť já nic neříkám,“ pokrčila rameny. „Tak se hned tak necerti.“

V očích se jí zalesklo něco, čemu jsem tenkrát pořádně nerozuměl — ten způsob, jakým se na mě dívala, jako by mi viděla až do žaludku.
Ale zároveň tam byla něha.
Snaha mě neponížit, ani když jsem se do té vlastní lži zamotal rychleji, než jsem s mohl mrknout.

„Tak mi o ní něco řekni,“ pobídla mě klidně.
A v jejím hlasu bylo něco, co mě donutilo polknout.
Trochu zvědavosti.
Trochu provokace.
A možná… jen možná… i zájem o odpověď, která nebude o žádné jiné holce, ale o mně.

„Tak mi o ní něco řekni,“ pobídla mě Lucie a pohodlně se opřela o loket, jako by se chystala na dlouhé vyprávění, které si vyloženě užije.

Měl jsem dvě možnosti:
říct pravdu…
nebo se zoufale snažit udržet tu svou pitomou pózu.

A hádejte, co jsem si vybral.

„No…“ začal jsem a hlas mi přeskočil o půl tónu výš. „Je… je fajn. Hodná. Chytrá.“

Už v tu chvíli jsem se slyšel.
A s každým slovem to bylo horší.

„A krásná,“ dodal jsem rychle. „Jako… fakt krásná. Hodně.“

Lucie nadzvedla obočí.

„Jo?“
To jedno jediné slovo znělo skoro až nebezpečně nevinně.

„Jo,“ kývl jsem přehnaně. „Strašně.“
Připadal jsem si, jako bych popisoval katalogovou modelku, kterou jsem viděl maximálně na billboardu.

„A kde jste se seznámili?“
hráčská otázka č. 2.
A já byl přesně ten typ, co v takových momentech šlápl do té nejhlubší louže.

„Ve škole,“ vystřelil jsem.
Jako by to byla ta nejběžnější odpověď na světě.

„Aha.“
Lucie se něžně usmála, ale úsměv už byl trochu nakřivo.
Znal jsem tenhle výraz — byl to její vnitřní smích, který nepustila ven jen ze zdvořilosti.

„A ona… ví, že je tvoje holka?“ zeptala se klidně, skoro mateřsky.

Lucie lehce naklonila hlavu.
Její oči mě studovaly s tou něžnou přímostí, která byla horší než jakýkoli výsměch —
protože nebyla tvrdá, nebyla zlá…
byla jen až nepříjemně pravdivá.

A pak se jí koutky úst začaly nepatrně zvedat.
Nejdřív sotva znatelně.
Pak trochu víc.
A než jsem si uvědomil, co se děje, ta její opatrná, téměř mateřská maska se úplně rozpadla.

Lucii poskočilo rameno.
Pak druhé.
A nakonec se jí vytrhl tichý smích — ten typický, měkký, který tlumila jen proto, že byla v cizí posteli a po půlnoci.

Zvrátila hlavu lehce na stranu, až se čelem dotkla mého ramene, a smála se do něj tak tiše, že to bylo víc cítit než slyšet.
A právě to mě úplně odzbrojilo.

„Pájo…,“ vydechla mezi dvěma potlačenými záchvěvy smíchu,
„ty seš pitomec.“

Nijak zle.
Nijak shazovačně.
Spíš s láskyplnou nevěřícností, která mě zasáhla víc než moje vlastní lež.

Naklonila se o kousek blíž — možná nevědomky, možná z pohodlí — a s úsměvem, který jsem necítil, ale viděl jen z odrazu jejích vlasů pohupujících se na mém rameni, dodala:

„Nikdy nelži holce… o holce.“

To mě úplně dostalo.

Najednou jsem věděl, jak hrozně průhlednej a trapnej jsem byl.
Ale zároveň se mi i ulevilo, že už to skončilo, ačkoliv to bylo od prvozačátku trapný až na půdu.
Krátkce na to už mě cukaly koutky nahoru nad mojí tupostí.

Za chvilku už to byl regulérní smich. A ne, už to nebyl ten nervózní, přerývavý smích, co má člověk, když neví, kam s rukama.
Byl to upřímný, měkký smích dvou lidí, kteří jsou spolu v jedné posteli o něco blíž, než by měli… a ani jednomu to v tu chvíli ani trochu nevadí.

Nezastavitelný tichý smích nás obou postupně zesiloval, až nabral takovou intenzitu, že se Lucie musela nadechnout a zvednout hlavu.
Na její tváři byl jasně vidět ten zadržovaný smích, co se dere ven, až oči zvlhnou.
A opravdu — po jejích tvářích se kutálely drobné slzy, které se třpytily v pološeru pokoje jako perličky.

Přiložila si dlaň před pusu, aby smích tlumila, ale v tom stavu to bylo úplně marné.
„Pššš…“ pokusila se zachroptět, jenže z ní nevyšlo nic, co by se tomu podobalo.
Spíš takový ten zvuk, jaký vydá papiňák, když začne pouštět páru.

A to nás zlomilo oba.

Opět jsme se sesypali do tichého, ale bolestivě intenzivního smíchu, který se nám lámal v břiše a vibroval celým tělem.
Alkohol, únava, situace — všechno se spojilo a vytvořilo tu zvláštní náladu, kdy je člověk totálně bezbranný vůči čemukoli, co je jen trochu legrační.

Jakmile jeden z nás nabral dech, druhý to odstartoval od začátku, a tak pořád dokola.
Bylo to směšné.
Nakažlivé.
A naprosto neovladatelné.

Nakonec se Lucie narovnala, popadla vzduch a mezi dvěma zbytky úsměvu vydechla:

„Pájo, vážně… vedle v pokoji spí Káťa. Teda tvoje máma.“
Kývla hlavou směrem ke dveřím.
„Nedokážu si představit, co by bylo, kdyby nás tu takhle našla…“

Ta představa byla tak absurdní, tak zoufalá a zároveň tak směšná, že jsme oba znovu vybuchli ve ztišený, ale o to intenzivnější smích, který už jsme museli držet v hrudi a zubama, aby nepronikl ven.

A v tom záchvěvu, v té směšné panice a tichém škvílení smíchu, se Lucie zvolna, téměř mimoděk, položila zpátky ke mně.

Tentokrát už ne hlavou na rameno.

Zůstala ležet na mých prsou.
Zlehka, přirozeně, jako by to bylo to nejnormálnější místo na světě.

A já cítil, jak se mi srdce znovu rozběhlo — tentokrát ale úplně jinak než předtím.
Ne nervózně.
Ne vyděšeně.
Ale s tím zvláštním, tichým pocitem, že se něco mění… a že ani jeden z nás to v tu chvíli nechce zastavit

Smích ještě chvíli dobíhal, jako ozvěna něčeho, co bylo až moc vtipné na to, aby skončilo hned.
Lucie se mi pořád třásla na prsou, občas jí cuklo rameno, jindy vydechla tak prudce, až mě to znovu rozesmálo.
Byli jsme jako dva idioti, kteří se snaží být potichu… a přesně tím je to ještě víc bere.

„Pájo… tvoje máma fakt spí vedle,“ zachraptěla mezi další vlnou potlačovaného smíchu.
„Jestli nás uslyší, tak—“
Nedořekla, protože to samo o sobě bylo tak absurdní, že jsme skoro synchronizovaně znovu vybouchnuli, jen tentokrát už potichu, v křeči, skoro bolestí.

A pak — jako kdyby někdo zhasl světlo.

Smích dozněl.

Lucie se přestala třást.
Zůstala nehybně ležet na mých prsou, ruce volně položené po stranách, dech zpomalený…
A najednou jsme oba ucítili, že něco se změnilo.

Její tělo na mém bylo najednou hmatatelně blízko.
Reálné.
Nedopatřením, ale stejně… tam bylo.

Lucie pomalu, opravdu pomalu zvedla hlavu.
Jako by se bála, že prudký pohyb to kouzlo rozbije.
Vlasy jí sklouzly z mé hrudi a dopadly na peřinu vedle.

Když se naše oči setkaly, smích byl pryč.
Zůstalo jenom ticho — hutné, těžké, až skoro hmatatelné.

Lucie lehce pootevřela rty.
Ne tak, že by chtěla mluvit.
Spíš jako někdo, kdo právě poprvé vnímá, jak blízko je druhý člověk… a uvědomuje si, co to s ním dělá.

Její pohled se nořil do mého.
Nepohnula se. Ani já ne.

A tam, v tom jediném zpomaleném okamžiku, jsme oba věděli:

Tohle už není jen blbost po víně.
Tohle není jen smích.
Tohle není ani náhoda.

Byla to hranice.

A oba jsme stáli na jejím okraji —
ona s pootevřenými rty a pohledem, který nepřipomínal máminu nejlepší kamarádku, který od mala říkám "této"
a já s dechem uvězněným někde mezi hrudí a krkem, neschopný cokoli říct nebo udělat.

Lucie polkla.
Tichounce.
Jako by i to bylo slyšet hlasitěji, než by mělo.

„Pavle…“ šeptla.

A to jediné slovo v jejím podání mě zasáhlo víc než jakýkoli dotek.

„Pavle…“ vydechla znova tiše.

To druhé slovo tentokrát neneslo otázku.
Byla v něm spíš… odpověď.

Na co přesně?
To jsme v tu chvíli asi nedokázali pojmenovat ani jeden.

Její dlaň na mé hrudi zůstala úplně nehybná, ale prsty se jí lehce sevřely – jako by do nich najednou vystřelilo napětí, které už nešlo udržet.

A pak....

Lucie se pohnula dopředu s náhlou, nečekanou rozhodností.
Nebyl to opatrný, zkoumavý polibek.
Nebyl to dotek, který čeká na svolení.

Byl to polibek ženy, která konečně přestala brzdit něco, co v sobě držela příliš dlouho.

Její rty se přitiskly na moje prudce, horké a hladové, jako by se v ten jediný okamžik rozpadla veškerá logika, veškeré „měli bychom“ i „nesmíme“.
Chytila mě oběma rukama – jednou za krk, druhou pevněji na rameni – a přitáhla se ke mě tak, že mezi námi nezůstalo nic než naše teplo.

Polibek nebyl něžný.
Byl žíznivý.
Upřímný.
Neovladatelný.

Takový, po kterém člověk ví, že už se nedá vrátit zpátky.

Cítil jsem, jak se její tělo přimklo k mému, bez váhání, bez jediného náznaku nejistoty.
Její dech byl horký a přerývaný, jako by tohle rozhodnutí držela v sobě příliš dlouho a teď se konečně zlomila.

A já… jsem se zlomil s ní.

Všechny obavy, rozpaky, racionální myšlenky se rozpustily jako pára.
Byl tam jenom polibek.
Jen ona.
Jen ten okamžik, kdy se chtíč přelije přes okraj a vše ostatní umlčí.

Když se konečně na vteřinu odtáhla, ne proto, aby couvla, ale aby se nadechla, její rty zůstaly jen milimetry od mých.
Oči měla ztemnělé, roztřesené, plné něčeho, co už nešlo zastavit ani popřít.

„Tohle už…,“ zašeptala chraplavě, „…neuděláme, že ne?“

Ale v jejím hlase nebyla otázka.
Byla v něm jistota.
Že hranice padla.
A že to, co zaplavilo prostor mezi námi, nebyla náhoda.

Byl to chtíč.
Čistý, bezfalešný, společný.

A ani jeden z nás ho v tu chvíli nechtěl zastavit...