Bylo to hned po přistání, kdy mi došlo, že Goa není Indie, jakou znáš z knih, ale Indie, která tě až nepříjemně obejme a pak ti dá čas si na to nějak zvyknout.
Horko, vlhko, soumrak.
Přesně takové, že si sundáš hodinky a přestaneš řešit čas.
Venku před letištěm stály taxíky v řadě jako barevné krabičky od bonbonů. A v jednom z nich seděl on.
Černá pleť, chlapské rysy, oči, které se smějou dřív než pusa.
Vlasy sčesané dozadu, lehce navlhlé potem. Bílé tričko, které už vidělo lepší dny, ale na něm vypadalo, jako by bylo ušité přesně na to tělo.
„Hotel?“ zeptal se anglicky s tím typickým indickým přízvukem, který zní, jako by se svět omlouval sám za sebe.
„The St. Regis, Mobor,“ odpověděl jsem.
Trochu zvedl obočí.
Ne překvapeně. Spíš uznale.
„Good choice, sir.“
A jeli jsme.
Z rádia se linul soundtrack z Hanumana.
Repetitivní motivy, zpěv v hindštině, rytmus, který se ti dostane pod kůži dřív, než si to uvědomíš, u mě to je spojený s chutí na gin-tonik, ač normálně nepiju.
Palmy.
Červená půda.
Krávy, které se nikam nežene, protože nikam nemusí.
On řídil jednou rukou. Druhou měl volně položenou na stehnu.
Bylo mu kolem pětadvaceti.
Přesně ten věk, kdy je tělo ještě lehké a svět ještě nevyžaduje kompromisy.
Všiml si, že se dívám.
Usmál se.
Ne koketně. Přirozeně.
St. Regis Goa leží u řeky Sal, kousek od moře, ale schovaný.
Areál je rozlehlý, tichý, plný zeleně, vody a stínu.
Všude cítíš sůl, květiny a něco hořkého možná tonik, možná gin, možná jen tropy.
Recepce otevřená do prostoru.
Ventilátory se líně točí.
Personál se pohybuje pomalu, ale přesně.
Tenhle hotel není o okázalosti.
Je o klidu a detailech.
A jeden z detailů je bar.
V hotelu mají vlastní tonic.
Vařený na místě.
Staré koloniální recepty, chininovník, citrusové kůry, bylinky.
Hořký, suchý až se sype.
A hlavně:
není přístupný veřejnosti.
Jen hosté.
Nebo jejich hosté.
Podívám se na něj, než vystoupí.
„Dáš si se mnou drink?“ zeptám se.
„Mají tady výborný tonic. Ale… jen pro hosty.“
Na vteřinu zaváhá.
Ne proto, že by nechtěl.
Ale proto, že ví, že to znamená vstoupit jinam.
Jenže mě dělá dobře, když občas vyvedu týpka mimo denní pastvu.
„If you invite me,“ řekne klidně.
„I can.“
Kývnu, aby viděl, že přesně tak jsem to myslel, ale zase nechci vysílat dychtivost, je mi dvakrát tolik, musím se držet, abych ho nevyplašil.
Welcome home, Mister Milan, řekne consierge, mezi tím se personál chopí zavazadel.
A to je přesně ten okamžik, kdy víš, že letošní Goa nebude jen o investicích na pláži.
Objednal jsem nám na terasu dva gin toniky, bude tam tma a vzduch od moře a to teď po desetihodinovém letu potřebuju.
Hořký, suchý, s bylinami, co neznáš jménem, ale nos je pozná okamžitě.
Vzali jsme sklenice.
Přivoněl k té své.
Zavřel oči.
Na vteřinu.
„Smell this,“ řekl a přisunul sklenku blíž ke mně.
A říká: „Cítil jsem kůru, citrus, něco zeleného a hlubokého.
Koriandr, citronová tráva..
„Je pro mě důležité, co cítím, vůně hodně o člověku prozradí“, říká a já bych ho sice zfackoval za ten indickej akcent, ale to, co řekl mě zasáhlo až do ocasu.
„Tady máš cinchonu,“ začal tiše, skoro důvěrně.
„A tady… tady něco, co ti naředí krev.“
Neznám ani cinchonu a když mám naředěnou krev, to mi bude líp stát péro?
Pomyslím si.
Řekl to bez úmyslu svádět.
A právě proto to fungovalo.
Přiznal, že je chemik.
Táta somálec, maminka indická úřednice africké ambasády.
Studoval v Lisabonu s vyznamenáním chemii.
Že ví, jak se věci míchají, tak, aby nebyly bezpečné, ale správné.
Mluvil o ginu, o tom, jak alkohol není o opilosti, ale o nosiči vůně.
O tom, že tělo reaguje dřív než hlava.
Že některé molekuly se vážou rovnou na paměť.
Seděl blízko.
Ne dotekem.
Teplem.
Připojil jsem iPhone k reprosoustavě a podal mu mobil, co má rád a on tam otevřel moje playlisty a pustil SEAL.
Takže body navíc.
Vnímal jsem jeho dech, když se naklonil ke sklenici.
Pot na jeho krku, sotva znatelný, ale byl jsem zvědavej, jak voní pot, tak krásnýho, skoro modrýho černocha.
A to, že mi to vůbec nevadí.
Bylo mu kolem pětadvaceti.
Přesně v tom věku, kdy tělo ještě nepochybuje, ale hlava už ví.
A mně došlo, že Goa není místo.
Goa je stav.
Dopil jsem tonic, ve sklenici zbyl jen led, vonící koriandrem.
Hořkost zůstala na jazyku.
Zatím neřeším, jak jsme se sem dostali, a jen si užívám lehkost bytí.
Vnímám jeho teplo i zpomalený dech a začínám být čím dál tím víc nadržený.
Nebýt spisovatel, asi bych řekl, že nezvladatelná touha cákat mi škube čůrákem.
Jo ajó, já spisovatel zatím nejsem, tak to tady máte.
Asi se mi zrychluje tep i dech, protože týpek mi začíná očuchávat biceps…
Evidentně se potýká se stejným chtíčem jako já.
Boří se mi tlamou do podpaží a vypadá to, že i já mu voním.
Lehce mě kouše do krku.
Divoce ho líbám.
Hluboko do úst mu pronikám jazykem a vychutnávám si ten jeho i rozkošné vzdychání, kterým mě dál rozpaluje.
Za chvíli už mě drží za čuráka, ze kterýho se hrnou první kapky předmrdky.
On mi přestává jemně masírovat koule a přesouvá dlaň na můj žalud, po kterém všechnu tu vlhkou touhu roztírá, a tím mě ještě víc dráždí.
Bez jakéhokoliv popudu se zvedá, sedá si mi na podbřišek, upřeně se mi dívá do očí a můj tvrdý ocas masíruje mezi půlkama.
Těmi správnými pohyby navozuje příslib mrdání.
Hladím ho po lehce vyrýsovaných prsou, sjíždím mu na bříško a končím u jeho krásnýho černýho péra, které se mi tře o břicho.
Takovejch let a teprve první černoch, myslím si.
Mazlím se s ním, až mi na břicho kape jeho předmrdka a on začíná vzdychat hlasitěji.
Zapírá se o moje prsní svaly a boří se mi do chlupů.
Pravačkou ho chytám za temeno, přitahuju si jeho pusu k té své a narvu mu tam jazyk, až mě bolí rty.
Oplácí mi ten atak a rukou nahmatává mého čůráka.
Pak nabírá trochu gelu a prsty s ním si lehce otírá o špičku mého ocasu.
A už si jenom nasedá.
Jde to ztuha a moje péro je evropská konfekce, padne každému, ale on s tím má evidentně problém.
Ale chce to.
Na chvilku se zastavuje, propíná se v zádech, zavírá oči a s obličejem stočeným ke stropu si přivyká.
Netrvá mu to dlouho.
Další výrony předmrdky ze mě vyždímává každým svým dosednutím.
Cpe si můj ocas hluboko do sebe a vrtí u toho prdelí.
Sedí mi na koulích a chce všechno, co v nich mám.
Vidím mu to v očích a kdyby ne, tak má hoch smůlu, protože je jistý, že to tam dostane.
Očima se vpíjí do těch mejch a jiskří mu v nich. No to je něco.
Popadám ho za boky a narážím si ho na ocas, až mu moje koule plácají o černou kůži na jeho půlkách. Koule mám napěchovaný už z letiště jenom pro něho.
Další zásun, zasténání, zarytí jeho nehtů do mých prsou a už na mě jde cákání.
Lehce se nadzvedává a já mu rvu stříkajícího čuráka v divokých přírazech hluboko dovnitř.
Přidávám na intenzitě, je to jízda, a říkám si, jestli teď mám umřít, tak snad mě něčím přikreje, než přijedou kolegové z konzulátu.
Hekám, chvílema už ani nemůžu popadnout dech.
Občas si i opatrným pohybem řekne o drsnější dávku, a tak ji dostává, je to souhra.
Cítím, jak z něho moje mrdka už vytéká ven, a já mu ji přírazy rozmazávám po zadku, odkud mu odkapává na mý stehna.
Zatímco ta jeho mi v provazcích přistává na břiše a na prsou.
Mrdka krásnýho mladýho černýho hřebce, kterej se mi intenzivně zakusuje do rtů a pravačkou stočenou někam dozadu šátrá po mých koulích, aby z nich vyždímal, co tam případně ještě zůstalo.
Ocas mi pořád pulzuje.
Leží na mě nádhernej černošskej sameček.
Terasa mého apartmá není úplně u bazénu, spíš stranou, kde světla nejsou tak přímá, jen se odrážejí od vody a dělají na stropě pomalý, tekutý stíny.
Teplý vzduch je těžký, slaný, nasládlý po květech, které tu kvetou bez ohledu na kalendář.
Nemůžeme se zvednout víc než o půl metru, protože to by nás světla od bazénu osvětlila.
Ten tonic byl chyba, nebo naopak geniální rozhodnutí.
On leží na dvojlehátku vedle mě, hlavu opřenou dozadu, jedno koleno pokrčené.
Kůže se mu leskne potem.
Je tak krásnej, že lituju, že mi není tolik co jemu, protože bych ho ojel ještě jednou.
Zvedne ruku, jen kousek.
A já zahlédnu jeho podpaží, jemně porostlé a lesknoucí se kapičkami potu.
Jako by zase testoval, kde je hranice, aniž by ji chtěl překročit první.
„Feromony nejsou romantika,“ dodá.
„Jsou to data. A když se potkají správná data…“
Nechává větu viset.
Cítím ho.
Směs ginu, bylin, soli, kůže a něčeho, co se nedá pojmenovat, ale asi je to vůně černýho mladýho chemika.
„A víš, co je nejhorší?“ řekne tiše.
„Že mozek to ví dřív než ty.“
Podívá se mi do očí.
Dlouho. Klidně. Bez výzvy. Bez spěchu.
A v tu chvíli je úplně jedno, že jsme v pětihvězdičkovém hotelu.
Že světla bazénu kreslí stíny.
Zase mě drží za koule a začneme se očuchávat a znovu líbat.
Takže to bychom měli, říkám si, když usínám a zevnitř slyším zase ten soundtrack Hanumana a já si říkám, kurva jak se mi tohle dostalo do playlistu.
Similar stories
