Tajemství lesa

Les byl tichý, jen listí pod nohama tiše šustilo a sluneční paprsky se prodíraly mezi korunami stromů. Šli jsme vedle sebe, beze spěchu, jako bychom měli všechen čas světa. V tom klidu bylo něco důvěrného, něco, co člověk zažije jen s někým, kdo mu je blízký.

Zastavili jsme se na malé mýtině. Vzduch voněl jehličím a teplem pozdního odpoledne. Podívala se na mě tím pohledem, ve kterém nebyla slova potřeba. Usmál jsem se a ona udělala krok blíž — tak přirozeně, jako by to bylo samozřejmé.

Sedli jsme si do trávy, rameno vedle ramene. Doteky byly nejprve nenápadné, lehké, skoro nesmělé. Prsty, které se setkaly, dech, který se na chvíli zadržel. Les kolem nás jako by zmizel, zůstali jsme jen my dva a ten zvláštní pocit, že přesně tady máme být.
Když jsem ji obejmul, opřela se o mě. Bylo v tom teplo, klid a něco hlubšího než pouhá touha — pocit blízkosti, který se nedá vynutit, jen přijmout. Polibek přišel pomalu, bez spěchu, s úsměvem, který zůstal ještě dlouho poté.

Leželi jsme vedle sebe a dívali se do korun stromů. Nemluvili jsme. Nebylo třeba. Stačilo vědět, že v tom tichu je víc než v tisíci slovech. Les si naše tajemství nechal pro sebe a my věděli, že na ten den budeme oba vzpomínat.