Šéfová mé ženy Vl

Eva stála před dveřmi Jitčina bytu, její vysoké podpatky se lehce bořily do štěrku na příjezdové cestě. V kabelce, pečlivě schované mezi kosmetickým pouzdrem a telefonem, ležela USB flash disk s nahrávkami, které by mohly zničit Jardovo manželství – a možná i Jitčinu důvěru v realitu. V druhé ruce držela dvě láhve vína, jejichž etikety se leskly ve večerním světle pouliční lampy. Rioja Reserva 2015 – dostatečně silné, aby uvolnilo jazyk, ale ne natolik, aby Jitku úplně vyřadilo z provozu. Právě ta správná míra kontroly.

Zvonek zazvonil dlouze, téměř vytrvale. Za dveřmi se ozvaly kroky, těžké a mužské. Kliknul zámek a dveře se otevřely dokořán. Jarda stál v prahu, jeho široká ramena téměř zaplňovala prostor. Tričko mu napínalo svaly na pažích, a ačkoli se tvářil neutrálně, Eva viděla, jak se mu v krku napjala šlacha. Ví, co přijde, pomyslela si s uspokojením. Ví, že mu nedám na výběr.

Bez jediného slova Eva natáhla ruku a chytila ho za zápěstí. Jeho kůže byla teplá, téměř horká, jako by se už teď bál toho, co přijde. Přitáhla si jeho dlaň k sobě a přimáčkla ji mezi vlastní stehna, přímo na vlhkou látku svých kalhotek. Jarda ztuhl, ale neodtáhl se. Prsty mu okamžitě zvlhly – nejen od jejího vzrušení, ale i od tepla, které z ní sálalo jako z rozpálené pece.

„Cítíš to?“ zašeptala Eva, její rty se téměř dotýkaly jeho ucha. „Cítíš, jak moc po tobě toužím?“ Její dech byl horký, prosycený sladkým vínem, které vypila ještě předtím, než přišla. Jarda polkl, jeho Adamovo jablko poskočilo nahoru a dolů. Eva nečekala na odpověď. Pomalu, jeden po druhém, si strčila jeho prsty do úst a olízala je, jako by ochutnávala nejdražší dezert. Jejich chuť – slaná, mužská, smíšená s její vlastní sladkostí – jí prohnala tělem další vlnu vzrušení.

„Už se nemůžu dočkat,“ zamumlala, když mu olízla poslední prst, její jazyk se záměrně otřel o jeho kůži. „Ale ty máš teď úkol.“ Její hlas ztvrdl, přecházel z něžného šepotu do chladného příkazu. „Pojedeš do města. Dáš si kávu. Ale nevracej se dřív než za tři hodiny.“ Zvedla oči a podívala se mu přímo do tváře. „A bez řečí. Jitce řekneš, že máš ještě zařizování. Nic víc.“

Jarda na ni zíral, jeho oči byly kalné, jako by se mu v hlavě honily stovky myšlenek, ale žádná z nich nebyla dost silná, aby se postavila na odpor. Přikývl, pomalu, jako by každý pohyb bolel. Eva se usmála, spokojená. Věděla, že vyhrála. Věděla, že by ji teď poslechl i kdyby mu řekla, aby si skočil z mostu.

„Dobře,“ řekla a pustila jeho ruku. „Teď jdi. A nezapomeň – tři hodiny.“ Otočila se a vešla dovnitř, její podpatky klapaly na dlaždicové podlaze předsíně. Jarda zůstal stát ještě chvíli, jako by se nemohl rozhodnout, jestli má poslechnout, nebo utéct. Nakonec se otočil a zamířil ke garáži. Eva uslyšela, jak startuje auto, a teprve potom si povzdechla. První krok hotov.

Obývací pokoj voněl po čerstvě upečeném koláči a kávě. Jitka seděla na pohovce, nohy pod sebe podložené, a v ruce držela sklenici, do které právě nalévala víno z otevřené láhve. Když Eva vešla, Jitka se usmála, ale v jejích očích byl stín únavy. „Konečně! Už jsem si myslela, že tě Jardův projekt na zahradě zdržel navždy.“ Její hlas byl teplý, přátelský, bez jakéhokoli podezření.

„Projekt?“ Eva zvedla obočí a položila láhve na stůl. „Ten muž by nepoznal kytku, i kdyby mu rostla přímo z prdele.“ Zasmála se a Jitka se k ní přidala, její smích byl uvolněný, téměř dívčí. Eva si všimla, jak se Jitce při smíchu zvedají ňadra pod tenkým tričkem, jak se jí při každém nádechu napíná látka. Tak snadné, pomyslela si. Tak snadné ji rozebrat na kousky.

„No, víš, jak to myslíš,“ řekla Jitka a podala Evě sklenici. „On je spíš na to, aby něco rozebral, než aby to sázel.“

Eva přijala sklenici a jejich prsty se na okamžik dotkly. Jitka nic nepoznala, ale Eva cítila, jak se jí při tom doteku zrychlil tep. Brzy, slibovala si. Brzy bude vědět, jaké to je, když se jí dotýkám já.

„Takže,“ Jitka zvedla svou sklenici, „na co budeme pít? Na to, že Jardův nový projekt na zahradě nebude trvat věčně?“

Eva se usmála, ale její úsměv byl ostřejší, temnější. „Na to, že někdy musíme udělat věci, které nás děsí,“ řekla a přiložila sklenici k Jitčiným rtům. „Abychom zjistily, co opravdu chceme.“

Jitka se na ni podívala, její oči se na okamžik zamlžily. „To zní… hluboce.“ Napila se, její hrdlo se pohlo, jak polykala víno. Eva sledovala každý pohyb, každé napětí svalu pod její kůží.

„Není to hluboké,“ Eva se posadila vedle ní, tak blízko, že jejich stehna se dotýkala. „Je to pravdivé.“ Její prsty se pomalu, téměř nepozorovaně, posunuly výš po Jitčině stehně, podél okraje jejích legín. Jitka se neodtáhla. Její dech se trochu zrychlil, ale jinak zůstala nehybná, jako by čekala, co přijde dál.

„Evo…“ Jitčin hlas byl tichý, téměř neslyšný.

„Ano?“ Eva naklonila hlavu, její rty byly jen několik centimetrů od Jitčiny tváře. Cítila teplo, které z ní sálalo, vůni jejího parfému smíšenou s vínem. „Chceš, abych přestala?“

Jitka polkla. „Ne,“ zašeptala. „Jen… jen nevím, co dělám.“

Eva se usmála. „To je právě to nejlepší na tom,“ řekla a její prsty se posunuly ještě výš, až se téměř dotýkaly okraje Jitčiny kalhotek. „Že to nemusíš vědět. Stačí cítit.“

A v tu chvíli obě věděly, že tato noc změní vše. Že už není cesty zpět. Že Jitka, ať už si to uvědomuje nebo ne, je teď Evina stejně jako Jarda. Stejně jako všichni ostatní, kteří se jí kdy postavili do cesty.