Cesta na horský teambuilding (soutěžní)

Firemní Multivan se pro mě stavil cestou.
Ne proto, že bych byl důležitej, ale protože bydlím „po trase“ a do plánovače tras jsem se vešel líp než benzínka.
Posuvné dveře zasyčely, uvnitř už seděl ajťák za volantem a vedle něj náš senior dev, v ruce kafe a výraz „bezemně tenhle release nedáte“.
Prostřední řada byla z půlky zaházená – batohy, helmy, krabice s merchem, jedna mikina hozená přes sedadlo jak padlej voják.
Dalo by se to přerovnat… kdybych byl typ člověka, co po pracovní době dobrovolně zvedá věci ze země.
„Sedni si doprostřed, když si to přerovnáš,“ navrhne ajťák.
Podívám se na ten chaos, pak na volnou třetí řadu za tím.
„Nechci ti rozbíjet logistiku,“ mávnu rukou. „Já zalezu úplně dozadu. Aspoň budu vypadat jako unavenej manažer.“
Vlezu dozadu na třetí řadu, hodím batoh k sobě, natáhnu nohy do uličky.
Třetí řada v Multivanu je zvláštní místo – když tam nejsou děti, je z toho najednou VIP lóže. Benefit, o kterým HR nikdy nepíše do brožur.
Dveře se zavřou, rozjíždíme se pro poslední kus lidského inventáře.
Za pár minut zastavíme u dalšího baráku, který znám lépe, než bych měl. Tedy hlavně ložnici.
Otevřou se dveře a vyjde ona.
Kabát, šála, culík, batoh přes jedno rameno. Na první pohled normální kolegyně na cestě na teambuilding.
Na druhý pohled někdo, koho znám lépe bez oblečení.
Ajťák otevře posuvné dveře.
„Ty vole, tady je naloženo,“ zhodnotí prostřední řadu. „Kam jako mám jít? Na střechu?“
Senior ukáže na volný kousek sedačky vedle krabice: „Tady, batoh na klín, jde to.“
Podívá se na to místo, kde by seděla napůl na kartonu a napůl na vlastní noze…
Pak zvedne oči dozadu na mě, rozvalenýho ve třetí řadě jak král malýho, smutnýho království.
„Takže jako fakt k šéfovi, jo?“ protočí oči. „No to mě potěš…“
„Vzadu je víc místa na nohy,“ ozvu se. „A minimální kontakt s realitou. Ideální pracovní prostředí.“
Zamručí něco, co bych do zápisu z hodnotícího pohovoru nepsal, prosmýkne se kolem batohů a krabic, chytí se opěradel a vklouzne dozadu ke mně.
Batoh hodí k nohám, sundá kabát a přehodí si ho přes stehna. Takové to nenápadné „nechci ti ukazovat všechno hned, ale kdyby náhodou…“.
Posuvné dveře se zavřou, auto se znovu rozjede.
Venku tma, před námi hory, vpředu podcast Kryptokec o volatilitě Bitcoinu a Etherea, kde Dan Tržil rozebírá, jestli tenhle dip je „buy the dip“, nebo konec světa.
Vzadu… já, ona a omylem vzniklé VIP kupé.
A pak se její stehno dotkne toho mýho. Ne omylem. Zůstane tam.
Chvíli dělám, že koukám z okna. Venku není nic než tma a odraz mýho ksichtu, co si hraje na klid.
„V pohodě?“ zašeptá, aniž otočí hlavu. Jen koutky úst se jí pohnou.
„Teď už jo,“ odpovím stejně potichu.
Trochu se zavrtí.
Ten typ zavrtění, který se dá okecat jako „hledám pohodlnější pozici“, ale moje tělo má jasno, že jsme někde úplně jinde.
Moje ruka to vzdá jako první. Položím ji na sedačku mezi nás. Nenápadně.
Ona ji vidí. Vteřinu, dvě nic. Pak tu svoji spustí taky.
Dotknou se prsty.
Takový to nepatrný „ťuk“, kde ještě můžeš lhát sám sobě, že náhoda.
Neuhnu. Ona taky ne.
Naopak – prsty proplete s mými.
Sedíme vedle sebe jak dva spořádaný lidé, koukáme dopředu, posloucháme hukot pneumatik a nějakýho chlapa, co vepředu do podcastu vysvětluje volatilitu trhu.
Jenom naše ruce mají jiný program.
„Víš, že je tohle strašně blbej nápad?“ zašeptá po chvíli.
„Jo, další v řadě“ přikývnu. „Ale aspoň jednou v životě dělám něco blbě vědomě.“
Tiše se zasměje, pustí mi ruku.
Ne proto, aby se odtáhla – jen ji položí o kousek níž. Na moje stehno.
Nejdřív ji tam jen nechá. Tlak dlaně přes džíny, teplo.
Pak prsty malinko stiskne.
„Vzadu je fakt víc místa,“ utrousí.
„Mluvíš o Multivanu nebo o mně?“ neodpustím si.
„O tom, co máš mezi ušima,“ zasyčí. „To by chtělo trochu zaplnit.“
Moje ruka mezitím přistane na jejím stehně. Z boku, přes látku kalhot, slušně. Kdyby se někdo otočil, vypadáme jak dva lidi, co se jen trochu opírají.
Nikdo se neotáčí.
Ajťák vpředu řeší, kde bude benzínka, senior dělá poznámky k podcastu, jako by mu za to někdo platil extra.
Palcem přejedu po vnitřní straně jejího stehna.
Její svaly lehce cuknou, kolena malinko povolí. Nic velkého, jen signál „jo, registruju“.
„Hele,“ nakloním se k ní blíž, skoro až k uchu. „Víš, co jsem si schoval na tuhle chvíli?“
„Jestli vytáhneš nějaký firemní OKR, vystoupím tady v poli,“ zamručí.
Vytáhnu telefon z kapsy, odemknu ho.
Najdu složku, kterou bych před HR popíral do posledního dechu.
Náhled: můj pokoj, večer, ona na kolenou, vlasy stažené dozadu, tvář trochu rozmazaná pohybem, ale ty oči… ty jsou jasný.
Pootočím k ní displej.
„Hele,“ zašeptám. „Co jsem si schoval na tuhle chvíli.“
Podívá se. V první vteřině nechápe.
V druhé jí dojde, co vidí.
Ztuhne. V koutku úst se jí objeví malý úsměv, takovej ten „zabiju tě, ale až potom“.
„Ty to ještě máš,“ konstatuje.
„Neumím mazat dobrý věci,“ přiznám.
Podcast vpředu si mele svoje, ale tady vzadu se svět smrsknul na šest palců displeje.
Pustím to. Bez zvuku, jas staženej na minimum. Mobil schováme napůl pod její kabát na stehnech.
Já se moc nedívám, ten záznam znám až moc dobře.
Sleduju ji.
Jak kouká sama na sebe, na svůj výraz, svoje ruce, na ten moment, kdy si tehdejší ona setře něco z koutku rtů a podívá se nahoru… přesně tak, jak se dívá teď na mě.
Když video skončí, obrazovka zčerná. V tom černým odraz dvou hlav vedle sebe.
Chvilku nic. Jen nádechy.
Pak si skousne spodní ret a úplně tiše, jen pro mě, zašeptá:
„Ještě teď cítím tvoji chuť… To byl hezkej večer.“
Odmlka.
„Noc,“ opraví se.
Moje ruka na jejím stehně instinktivně přitlačí.
Její dlaň sjede po mém o kus níž, přesně tam, kde už nejde nic předstírat.
„Jsi hovado,“ dodá skoro něžně.
„Vím,“ přikývnu. „Ale připomíná mi to, že někdy se nám ty večery fakt povedou.“
Na chvíli je ticho. Takový to ticho, co má vlastní teplotu.
Pak vytáhne z kapsy mikiny svůj telefon.
„A taky pro tebe něco mám,“ špitne.
„Další GDPR problém?“ zkusím to odlehčit.
Ignoruje mě. Pár rychlých pohybů palcem, zamčená galerie, zastrčené tajemství, a pak se ke mně nakloní s displejem.
Na obrazovce pára, kachličky, rozmazaný sklo. Kamera někde opřená, žádný selfie.
Ve dveřích sprchy se objeví ona. Nahá. Ne „instagram nahá“, ale skutečná – vlhké vlasy stažené dozadu, bez make-upu, jen kůže a voda.
Chvíli jen stojí pod proudem. Pak si přejede rukama po krku, přes prsa, boky, břicho…
Žádná laciná póza. Spíš jako by sama sebe zkoumala, pomalu, soustředěně.
Zastaví video dřív, než se dostane „níž“. V nejlepším. Samozřejmě.
Mobil mi vezme z ruky, obraz zamrzne na momentu, kdy má hlavu zakloněnou do proudu a obrys těla jí jen svítí v páře.
„Tohle jsem natočila tenkrát,“ řekne potichu. „Pro tebe. A neposlala.“
„Proč ne?“ vydechnu.
Pokrčí rameny. „Protože jsi můj šéf. A já jsem si ten den ještě hrála na rozumnou.“
Chvíli jen koukáme na ten jeden obrázek, pak mobil zhasne.
Sprcha zmizí, zůstane jen představa a vzduch mezi náma, co se dá krájet.
Dechy se nám zrychlují.
Doteky pod kabátem a bundou jsou čím dál naléhavější. Pořád „jen“ přes látku, pořád v zóně, kterou by šlo vysvětlit, kdyby se někdo otočil, ale tělo už na žádný vysvětlování nevěří.
Moje prsty na vnitřní straně jejího stehna si dovolí zůstat o vteřinu dýl.
Její dlaň na mém stehně ztěžkne, palec přejede přes místo, kde končí zip a začíná problém.
Když projíždíme kolem malé vesnice, světla z lamp nám na vteřinu rozsvítí obličeje. Vidím ji jasně – oči tmavší, rty mírně pootevřený, tváře rudější než z topení.
Nakloní se ještě blíž.
„Víš, co je nejhorší?“ zašeptá.
„Že mi za chvíli prasknou džíny?“ tipnu.
„Že spolu budeme celé dva dny …“ lehce si prohrábne vlasy, „…a já už teď vím, jak se mi nebude chtít domů...“
Prsty se mi zatnou do látky na jejím stehně.
„Ty se budeš tvářit, že tě zajímá program,“ pokračuje. „Já se budu tvářit, že mě zajímá, jestli je na pokoji fén. A oba budeme myslet jen na to, kdy spolu zvládneme být jen spolu.“
„Už jsme spolu,“ usměju se. „A máš ruku na mém teď už tvrdém péru...“
Podívá se na mě tím svým pohledem, kdy vyhrává vnitřní čertík nad zodpovědností...
„To bys měl asi dohnat,“ odpoví tiše.

Moje ruka se pochopila výzvu. Pomalu, nenápadně sklouzla výš, pod lem kabátu, pod kalhoty. Pomalu roztáhne nohy, abych se tam mohl dostat celou dlaní a lehce ji hladit. Prsty tiše odhrnu kraj jejích kalhotek, abych mohl prstem klouzat po jejím vlhku až do ní. Potichu prohnula a zavrtěla. Jak ji bříškem prstu přejíždím mezi všemi záhyby, její oči se zúží a výraz její tváře náhle zvážní. Tenhle oční kontakt trvá snad hodiny.
Její ruka mezitím najde mě – přes látku cítí, jak moc se na ní těším. Zmáčkne mi ho, až mi skoro praskne. Celým klínem mi vystřelí impuls až do pupíku.

Díváme se na sebe takhle dobrou desetiminutovku. Oči v očích, jako v tichém závodu. Světla lamp nám občas osvětlí tváře – její oči zalesknou, úsměv plný touhy, moje prsty v ní pracují, její dlaň mě dráždí. Provokujeme se – já zrychlím, ona stiskne tvrději. Dech se nám láme, ale tiše, jen pro sebe. Vpředu podcast burácí o tom, jak Ethereum merge snížil volatilitu, ale naše je na maximum.

Ona si pak dá prst před pusu – signál „tiše“. Otočí se zády, kabát přehodí jako clonu. Vyšpulí na mě její dokonalý zadek. Napřed si stáhne kalhoty a nakonec i krajková černá tanga.
Já si tiše rozepnu zip, přehodím přes sebe bundu. Přiblížím se, dokud se špičkou nedotknu toho místa, kam má mysl míří už dobrou půlhodinu.
Její teplo a vlhko působí jak heroin pro feťáka, co právě utekl z léčebny.

Pomalu pronikám. Centimetr po centimetru, tiše, v rytmu silnice. Dokud nejsme spojení úplně.
Zepředu diskuse o podcastu – „Jo, ale co když ten merge nefunguje? Volatility se vrátí, BTC dipne pod 50k!“ – senior se rozvine, ajťák přikyvuje. Perfektní krytí.

Já přirážím, pomaličku, něžně, hluboko. Ona se opírá o opěradlo před sebou, ruka drtí mou, aby ventilovala tu nakumulovanou rozkoš. Tělo se jí lehce třese, ale navenek nic.
Stačí pár minut – cítím, jak pomalu ztrácí kontrolu a potřebuje mě víc v sobě. Zafungovalo to až moc dobře a já vím, že tohle už dlouho nevydržím.

Musím se zastavit, musím ho vytáhnout.

Tázavě se na mě podívá, ale z mého výrazu hned pochopí, že jsem tak vteřinu před erupcí.
Šibalsky se usměje a potichoučku se otočí, kabát přes vše jako stan. Vezme si mě do tepla svých rtů – pár pomalých, lačných pohybů, obratných pohybů jazykem. Mám pocit, že ze mě právě vysála všechno, co se ve už měsíce kumulovalo.
Tiše dokončí, co začalo ještě před Hradcem. Ještě chvíli si mě užívá, pomalu a důkladně, po takový době.

Mně málem praskly klouby, jak jsem se zarýval do sedačky, abych nedal nic najevo – svaly napnuté, dech zadržený.

Ona se vrátí zpět, upraví oblečení. Já špitnu „počkej“ – ruka se vrátí k ní, do tepla, vlhka. Pomalu a trpělivě ji projíždím prsty, zatímco ji dráždím palcem tam, kde mě teď nejvíc potřebuje.
Za jejího jemného, tlumeného zaškubání a tichého vzdechu kamsi do šály, srovnávám orgastické skóre. Skoro na rekord, možná do dvou minut.

„Čůrací pauza, chce se mi kouřit!“ ozve se zepředu ajťák.
„Akorát včas,“ zahřměl zezadu já, hlas klidnější, než jsem čekal.

Ona mlčela a tiše se smála – oči lesklý, tvář červená, dole celá mokrá, ještě neoblečená... S výrazem naprosté úlevy.

To byla naše první společná hodina. Čeká nás jich více než 40. Pokoje vedle sebe, já na pokoji sám. Ona na pokoji sama.

Opatrně se oblékla, což hravě zakamuflovala oblekáním kabátu.

"Tak to já si teda taky odskočím..." a mrkla na mě. Chápu. Taky čůrat nepotřebuju...
Jen řidič stihne cigára i dvě.