Co se mnou dělala tvoje slova

Vždycky mě fascinovalo, co dokáže ticho mezi dvěma lidmi. Rád si hraju se slovy, to nepopírám. Ale není to sport. Je to spíš hledání frekvence, na které se dva lidé potkají, aniž by se museli dotknout.

Ten večer byl jiný v tom, jak nečekaně mě zasáhl.

„Ještě nespíš?“ „Ne. A ty?“ „Taky ne. Dneska mám zvláštní klid.“

Seděl jsem v pološeru, v pokoji voněla káva a venku pršelo. U ní jsem si všiml něčeho, co mě přimělo odložit telefon a prostě se jen dívat na blikající kurzor. Každá její věta měla váhu. Nebyla v tom snaha zaujmout, byla v tom ryzí přítomnost.

„Baví mě, když si mě někdo všímá,“ napsala. „Jak?“ „Ne očima. Spíš pozorností.“

Cítil jsem, jak se mi trochu zrychlil tep. Tohle nebyla běžná konverzace. Tohle bylo pozvání někam hlouběji.

„Pozornost je intimnější než dotek,“ odepsal jsem a smazal tři další věty, které mi přišly příliš chytré. „Ta nemá kam utéct.“

Neodepsala hned. To ticho mělo svou vlastní texturu. Představoval jsem si ji na druhé straně – jak tam sedí, možná si kouše do rtu, možná se jí na krku objevila ta drobná stopa vzrušení. To čekání mě nenudilo, nutilo mě dýchat s ní.

„Cítím se při tom jinak,“ přišlo po minutě. „Jak?“ „Klidná… a zároveň napjatá.“

Přejel jsem si rukou po obličeji. Bylo v tom něco elektrizujícího. To napětí se přeneslo i ke mně.

„To napětí je vzácné,“ napsal jsem. „Vlastně s ním nemusíme nic dělat. Stačí ho jen pozorovat.“ „To je na tom možná to nejvíc vzrušující,“ odpověděla.

Už jsem ji nesváděl. Dělo se to samo. Cítil jsem k ní v tu chvíli obrovský respekt za to, jak upřímně dokáže pojmenovat to, co se mezi námi vlní přes displej.

„Víš, co se mnou dělají tvoje slova?“ „Tuším,“ odepsal jsem a na chvíli zavřel oči. „A právě proto mluvím tak pomalu. Nechci, aby ten moment skončil.“

Věděl jsem, že se usmála. Byl to ten druh úsměvu, který v místnosti změní vzduch.

Ten večer jsme si neslibovali nic. Ale v tom tichu mezi zprávami jsem se cítil víc jako muž než po mnoha běžných schůzkách. Protože muž, který nespěchá, dává ženě prostor se skutečně nadechnout. A já jsem v tu chvíli dýchal s ní.