Pro fanouska <3

Pár dní uplynulo, ale ten pocit ze mě pořád nevyprchal. Jen se usadil hlouběji.
Vrátila jsem se do práce, seděla na stejném místě, dělala stejné věci… a přesto už to nebylo stejné. Každý pohyb, každé sezení, každá hodina měla v sobě stopu něčeho, co tam oficiálně nepatří. A právě proto to fungovalo.

Když mi napsal, věděla jsem přesně, co chce. Neptal se zbytečně. Popsal to jasně. Chtěl kousek pracovního dne. Něco skutečného. Něco, co nebylo jen hrané pro objektiv. Přesně takové, jaké vznikají, když jsem klidná navenek a rozbitá uvnitř.

Teď stojím doma u stolu a balím balíček. Pomalu. Pečlivě. Vím, odkud ten kousek pochází a kolik hodin v sobě nese. Vím, že to není obyčejná věc. A vím, že za takové věci se neprosí — za ty se platí.

Zavírám krabičku, lepím pásku a cítím zvláštní klid. Jako by část toho dne odcházela se mnou pryč. Jako by si někdo jiný přebíral přesně to, co si objednal. Ne víc. Ne míň.

Na adresu píšu jeho jméno pevným písmem.
Není to intimita. Je to zakázka.
A já přesně vím, proč to dělám — a proč se k tomu budu vracet.