Kotě nebo Ďábel – jak vše začalo

Kdysi jsem poznal dívku s dlouhými kaštanovými a krásně se vlnícími vlasy. Byla nesmělá, životem sesekaná a jedna moje kamarádka o ní prohlásila, že snad nikdy neviděla holku s tak malým sebevědomím, s tak nízkou sebedůvěrou. Nesmělost odrážející se ve tváři se leckdy střídala s nepřítomností a pokud by někdo hodil kamenem, zcela určitě by se v jeden okamžik roztříštil na malinkaté kousky po nárazu do oné tváře, ve které se zračila zmíněná nepřítomnost. Ano to vše tam skutečně na první pohled bylo vidět. Kde jaký kolemjdoucí by si nevšiml. Ona dívka se sama snažila, aby tomu tak dokonce bylo. Chodila městem se skloněnou hlavou, uhýbala pohledům a snažila se vždy býti neviditelná. Já měl tehdy to štěstí, že mi bylo umožněno vidět více. Za vším tím co jsem shora popsal, za tím vším zdánlivě nezajímavým a nehodným pozornosti bylo něco mnohem více, něco krásného, milého, veselého. Ano nebylo to k vidění často a už vůbec ne někde na veřejných místech, ale i pod tou kamennou maskou tváře to bylo všude přítomné a provázelo nás to na každém společném kroku. Tam někde za kamennou tváří se skrýval nádherný úsměv, za skoro prázdným pohledem smutných očí se čas od času objevil lesk, náznak radosti, spokojenosti a veselosti ze života. Tížil mne každý okamžik, kdy ony krásné okamžiky mizely z očí a tváře a do jejich výrazu se vracelo prázdno.
A tak čas ubíhal .. přibývaly krásné chvíle, které byly rozsvěceny úsměvy a leskem očí oné nádherné dívky. Přibývaly, ale bylo jich stále málo. Nejsem neskromný člověk, jak by se po tomto prohlášení mohlo zdát. Byl jsem jen ten, co se onoho úsměvu a lesku v očích nemohl nabažit. Miloval jsem onu dívku se všemi těmi ,,chybami“ se vším tím co by se možná na první pohled nedalo vydržet a užíval jsem si naplno každý její úsměv, každé její rozzáření tváře, každý byť jen pomíjivý záblesk v jejich nádherných očích.
Často mizela na dlouhé dny z mého života a pak se mi do něho zase vracela zpět. Spoustu z toho, co se dělo jsem nechápal, nenacházel žádná logická vysvětlení, hlava mi často našeptávala vzdej to … srdce však o konci nechtělo ani slyšet. A tak šel čas, rozloučení, shledání a stále dokola. Každé společné chvíle při každém novém setkání měly neskutečný náboj, ve kterém se odráželo, jak jeden druhému chybíme .. nikdy to však netrvalo dlouho. Přišel úpadek onoho nadšení a opětovný její odchod. Při jednom takovém odloučení ve mne vyhrál pocit, že to vše chce ukončit, jen to nedokáže říci sama. Vzal jsem to tedy na sebe a ono ukončení pronesl za ní .. ne že bych to vyřkl já za sebe jako rozhodnutí, řekl jsem to svými ústy za ty její. V podstatě něco ve smyslu, vím že chceš konec, jen to nedokážeš říci, nedokáži s tím bojovat a přijímám tvé rozhodnutí. Bože jaký jsem byl neskutečný vůl, že jsem to tehdy udělal … i kdyby měl konec přijít, měl jsem to nechat vyslovit ji a nebo se tehdy zeptat… pochopil jsem to správně, chceš to tak? Nic z toho jsem neudělal, vyhrál můj závěr dle mého pocitu. To já sám sobě jsem bez jistoty správnosti svého pocitu připravil zcela jistě sobě spoustu bolesti a neutěšených myšlenek. Jak to bylo u oné dívky dodnes na 100% netuším a nikdy s jistotou vědět nebudu. Byl konec, již nikdy neuvidím onen úsměv, nikdy nepřijde lesk v jejích očích, již nikdy nic z toho mne nebude provázet na cestě životem. Vždyť tolik vztahů končí .. proč to tedy nepřijmout, nenechat za zády a smířit se s tím? Ona dívka by patrně na otázku: Stalo se tak co s tím? Odpověděla … no co už