Tereza - příchod

Dvě hodiny a čtyřicet minut. To byl přesný čas, který dělil moment, kdy jí telefon vypadl z ruky, od chvíle, kdy se realita nenávratně zlomila.

Když Tereza položila mobil na noční stolek, její tělo se přepnulo do stavu frenetické, panické aktivity. Nebyl to běžný úklid. Byla to sterilizace. Byla to snaha smazat veškeré stopy jejího všedního, nudného života, aby zbyl jen prostor pro Něj. Běhala bytem nahá, s hadrem v ruce, a drhla každou plochu, na které by mohlo ulpět smítko prachu. Vytřela podlahu v předsíni dvakrát – klečela u toho na čtyřech a drhla spáry mezi dlaždicemi kartáčkem, protože nesnesla pomyšlení, že by podrážky jeho bot dopadly na cokoliv jiného než na dokonalou čistotu. Byt musel vonět neutralitou, savem a očekáváním, aby do něj on mohl vnést svůj pach. Pach kůže, deště a dominance.

Potom se věnovala sobě. Byl to rituál obětování. V horké sprše ze sebe smyla pot dnešního dne, stres z práce i veškeré zbytky zaschlého lubrikantu z včerejšího večera. Voda byla vařící, kůže jí zčervenala, ale ona to nevnímala. Holicí strojek klouzal po jejím těle s chirurgickou přesností. Nohy, ruce, podpaží, klín – všechno muselo být hladké jako sklo, bez jediné známky strniště, které by mohlo urazit jeho bříška prstů.

Když vylezla ze sprchy, postavila se před velké zrcadlo v koupelně a kriticky se hodnotila jeho očima. Vtírala do sebe tělové mléko bez parfemace a zkoumala každý centimetr svého "plátna". Byla to žena stvořená pro podřízenost. Její ňadra byla plnější dvojky – ne příliš velká, aby překážela, ale dost těžká na to, aby se krásně pohupovala při každém pohybu. Měla tvar dokonalých kapek, s plnou spodní stranou, která přímo vybízela k tomu, aby ji někdo hrubě zmáčkl. Dvorce byly světle růžové, ale bradavky uprostřed nich stály jako tvrdé pecky, permanentně zduřelé zimou a strachem. Byly dlouhé, citlivé a tmavší než okolní kůže – dva body, které prosily o skousnutí nebo o kolíčky.

Přejela pohledem níž. Její břicho bylo ploché, s lehce vyrýsovanými svaly z toho, jak ji nutil dělat za trest sedy-lehy. Ale to nejdůležitější bylo mezi nohama. Byla dokonale oholená, takže vynikla její přirozená anatomie. Vnější pysky byly masité a pevně uzavřené, tvořící úhlednou čárku, z níž jen nepatrně vykukovaly ty vnitřní – růžové, jemně zřasené lístky, které už teď měnily barvu do sytě rudé z čistého vzrušení. Celá ta oblast se leskla. Už teď. Aniž by se dotkla. Z jejího nitra vytékala čirá, vazká tekutina, která glazovala její stehna a stékala až ke kolenům. Byla připravená. Byla otevřená. Byla mokrá.

Naposledy si prohlédla ty fialovějící stopy na stehnech a zadku – památky na včerejší plácání, které si sama uštědřila na jeho příkaz. Vypadaly jako mapy bolesti na mléčné kůži. „Jsem plátno,“ pomyslela si a třásla se, když si znovu nasazovala ten těžký, kožený obojek. „Jsem jeho čisté i počmárané plátno.“

Teď, pět minut před jeho odhadovaným příjezdem, už jen čekala. Klečela v předsíni na tvrdé dlažbě. Kolena měla u sebe, paty pod zadkem, ruce sepjaté za zády v gestu absolutní odevzdanosti. Hlava skloněná, brada se téměř dotýkala hrudní kosti. Byla nahá, jen s červeným obojkem na krku, který ji v tom tichu slabě škrtil.

Ticho v bytě bylo ohlušující. Slyšela jen vlastní zrychlený dech a bubnování deště na okna v obýváku. Každé projetí auta venku na ulici jí projelo páteří jako elektrický výboj a donutilo její svaly v podbřišku se stáhnout.

V hlavě se jí promítaly obrazy toho, co přijde. Fantazie se mísila se strachem. Představovala si ho. Nikdy ho neviděla celého, jen části tváře na videu, jen ruce. Představovala si ho vysokého, širokého v ramenou, v dlouhém kabátu, ze kterého kape voda. A představovala si to, co má v kalhotách. Její mysl malovala obraz dokonalého nástroje zkázy. Chtěla, aby byl velký. Ne, chtěla, aby byl obrovský. Tlustý, žilnatý kyj s velkým, fialovým žaludem, který ji nemilosrdně roztáhne. Představovala si tu bolest, až do ní vrazí na sucho, nebo jen s její vlastní šťávou. Chtěla cítit, jak jí plní tak dokonale, že nebude moct dýchat. Že jí vymaže myšlenky a nahradí je jen tupým tlakem v podbřišku.

„Co když se mu nebudu líbit?“ hlodalo v ní. „Co když přijde, podívá se na mě a… odjede? Nebo hůř. Co když bude zklamaný?“ Zavřela oči a kousla se do rtu. „Prosím, ať je hrubý,“ modlila se v duchu. „Nechci něhu jako od jiných, už ne. Nechci předehru. Chci, aby mě chytil za vlasy, zaklonil mi hlavu a podíval se mi do očí s tím svým ledovým klidem. Chci, aby mě povalil přímo tady na tu studenou dlažbu, roztáhl mi nohy tak, až mi zapraští v kyčlích, a vzal si mě bez ptaní. Chci být použitá. Chci být jeho věc.“ Cítila další vlnu vlhkosti, která opustila její tělo a pomalu stekla na dlaždice pod ní. Doufala, že to uvidí. Že uvidí tu loužičku pod ní jako důkaz absolutní kapitulace.

Venku, v černém autě, které právě prořezávalo hluboké kaluže v její ulici, panoval úplně jiný klid. Pán vypnul motor. Stěrače se zastavily v půli pohybu. Seděl v tichu a díval se na okna ve druhém patře. Nesvítilo se tam. Přesně jak přikázal. Jen tlumené, nažloutlé světlo z chodby pronikalo skrze mléčné sklo dveří bytu. Cítil vibrace jízdy v rukou, zbytkový adrenalin z dálnice, kde hnal auto na hranici limitů. Ale teď, tady, byl ledově klidný. „Ví, že tu jsem,“ pomyslel si s uspokojením a pousmál se. „Slyšela motor. Teď tam klečí. Srdce jí buší tak, že ho málem slyším až sem. Její malá, úzká kunda se svírá v křečích.“

Měl plán. Byl precizní. Nebude ji líbat. Nebude ji zdravit. Nebude se ptát, jak se měla, nechce otázky jaká byla cesta. Vejde dovnitř jako majitel, který se vrací z dlouhé cesty zkontrolovat nemovitost. Nejdřív inspekce. Chladná, technická, ponižující inspekce. Přejede rukou v kožené rukavici po nábytku. Pak zkontroluje ji. Sáhne jí do pusy, zkontroluje zuby a jazyk. Chytí ji za prsa, potěžká si je, zmáčkne bradavky, aby viděl, jestli sykne bolestí. Roztáhne jí půlky, zkontroluje oholení a vlhkost. Pokud najde jedinou chybu, jediné smítko, jediný chloupek, trest přijde okamžitě. Ještě ve dveřích. A pokud bude dokonalá… Ušklíbl se a v rozkroku mu zacukalo. Pokud bude dokonalá, vezme si ji přímo na té dlažbě. Bez slitování. Tvrdě. Aby jí vyrazil dech a přepsal její realitu svou vahou.

Otevřel dveře auta. Studený noční vzduch a pach mokrého asfaltu a deště ho udeřily do tváře.

Tereza sebou trhla. Celé tělo jí ztuhlo. Ten zvuk byl nezaměnitelný. Těžké, drahé bouchnutí dveří auta na prázdné ulici. Následovalo ticho. Pak kroky na chodníku. Pevné, pomalé, rytmické údery podpatků o beton. Klap. Vchodové dveře do domu se otevřely. Bzučák nezazněl – buď měl neuvěřitelné štěstí na souseda, nebo si prostě poradil. Kroky na schodech. Nejel výtahem. Chtěl, aby ho slyšela přicházet. Chtěl, aby každé patro zvyšovalo její hrůzu. První patro. Tereza zavřela oči tak pevně, až se jí před nimi dělaly mžitky. Srdce jí bilo v krku, dusilo ji, krev jí hučela v uších jako příboj. Bradavky ji bolely, jak se třely o studený vzduch. Mezipatro. „Už je tady. Můj bůh. Můj kat,“ blesklo jí hlavou v horečnatém rozporu. Cítila se malá, bezvýznamná, jako hmyz. A zároveň byla středem vesmíru, protože on šel jen za ní. Druhé patro. Kroky se zastavily přímo před jejími dveřmi. Slyšela jeho dech. Slyšela šustění jeho oblečení. Žádné zaklepání. Žádné zazvonění. Pán neklepe. Slyšela, jak se kovová klika pomalu, mučivě pomalu stlačuje dolů. Bylo odemčeno. Samozřejmě. Dveře se s tichým, zlověstným vrznutím otevřely.

Do vyhřáté, sterilní předsíně vnikl chladný průvan z chodby. Přinesl s sebou pach, který Terezu okamžitě omámil – směs deště, kůže, jeho parfému a mužského pižma. A pak stín. Dlouhý stín, který padl na ni. Tereza se ani nepohnula. Zírala na špičky svých kolen, neschopná zvednout zrak, paralyzovaná směsí hrůzy a extáze. V periferním vidění viděla jen pár bot, lesknoucích se od vody, které překročily práh a zastavily se metr od jejího obličeje. Dveře za ním klaply. Zámek cvaknul. Ten zvuk zněl jako rozsudek. Byli spolu. V jedné malé místnosti. V jednom vzduchu. Ticho se natáhlo k prasknutí. Cítila jeho pohled, jak jí klouže po zádech, po zadku, po stehnech, hodnotící, majetnický, spalující.

„Zvedni hlavu,“ řekl hlas. Ten hlas, který znala z reproduktoru, ale teď zněl tak hluboce, reálně a blízko, že jí rezonoval v hrudním koši. „A podívej se na svého Pána.“