Deník – Praha, hotelový pokoj

Přijela pracovně. Kufr u dveří, notebook na stole, lodičky pečlivě srovnané pod židlí. Působila jako někdo, kdo má věci pod kontrolou.

Jenže když si sedla na kraj postele a podívala se na mě, kontrola tam nebyla.

„Jsem trochu nervózní,“ přiznala anglicky s lehkým přízvukem.

Usmál jsem se. „To je v pořádku. Dneska je to jen o tobě.“

Začali jsme decentně. Šaty. Silueta u okna. Měkké světlo, které jí kreslilo linii boků. Dýchala mělce. Ramena lehce napjatá. Každé cvaknutí závěrky ji trochu vytrhlo z rovnováhy.

Pak jsem jí ukázal první náhled.

Dívala se na displej dlouho.

„To jsem já?“ zašeptala.

Přikývl jsem.

V tom momentu se něco změnilo.

Sako šlo dolů samo. Pohyb už nebyl nejistý, ale vědomý. Věděla, že je krásná. A začala si s tím hrát.

Postavila se blíž. Prsty si přejela po klíční kosti. Zadívala se přímo do objektivu – a skrz něj na mě.

Atmosféra zhoustla.

Když zůstala jen v prádle, už se netvářila jako žena, která něco zkouší poprvé. Byla to žena, která objevila vlastní moc.

„A když půjdu ještě dál?“ zeptala se.

Neodpověděl jsem slovem. Jen pohledem.

Prádlo sklouzlo na podlahu.

Nestála přede mnou nahá jako někdo zranitelný. Stála tam vzpřímeně. Hrdě. S lehkým úsměvem, který byl víc výzvou než otázkou.

Fotoaparát jsem pomalu položil stranou.

Přišel jsem blíž.

Dotkl se jí nejdřív jen konečky prstů. Bok. Pas. Hladká kůže pod dlaní. Zachvěla se, ale neucukla. Naopak se přitiskla víc.

Polibek byl tentokrát jiný. Ne opatrný. Ne zkoumavý.

Hluboký.

Její ruce mi sklouzly po zádech, pevněji, než bych čekal. Přitáhla si mě. Tělo na tělo. Teplo, které se mezi námi okamžitě rozlilo.

Opřel jsem ji o zeď. Vydechla mi do úst, když jsem ji políbil na krk. Hlava se jí zaklonila. Prsty se mi zaryly do ramen.

„Don’t stop,“ zašeptala.

Nepřestal jsem.

Položil jsem ji na postel pomalu, ale bez váhání. Každý pohyb byl odpovědí na její dech. Na způsob, jak se prohýbala pod dotekem. Jak si mě přitahovala blíž, když už jsme byli nejblíž.

Napětí mezi námi přestalo být jen hrou.

Stalo se potřebou.

Pohyby se zrychlily. Změnily rytmus. Z tichého zkoumání se stala naléhavost. Její vzdechy už nebyly tiché. Byly otevřené. Nezkrocené. Upřímné.

Držela mě pevně. Jako by chtěla, aby ten moment nikdy neskončil.

Když přišlo uvolnění, bylo to náhlé. Intenzivní. Tiché a přitom hlučné v hlavě. Její prsty mi sklouzly po šíji. Dech se postupně zpomaloval. Tělo se přestalo chvět.

Zůstali jsme chvíli bez pohybu.

Jen s tlukotem srdce.

Pak se na mě podívala. Úplně jinak než na začátku večera.

Žádná nervozita. Žádné pochybnosti.

„Teď mám skutečnou vzpomínku na Prahu,“ řekla s úsměvem.

Políbil jsem ji na čelo.

Někdy přijedeš pracovně.
A odvezeš si něco, co nemá nic společného s prací.