Podvečer v Telči

Telč v podvečer voněla vodou a starými zdmi. Slunce se odráželo od hladiny Štěpnického rybníka a náměstí pomalu ztrácelo ruch turistů.

Břetislav ji poznal okamžitě.
Ester.
Stejné oči. Jen kolem nich jemné vrásky, které jí slušely víc než jakákoli mladická bezstarostnost.

„Ester?“ řekl opatrně.

Otočila se. A pak se usmála tím způsobem, který kdysi dokázal rozbušit jeho srdce ve školní lavici.

Kdysi spolu seděli vedle sebe. Nikdy si nic neřekli. Jen dlouhé pohledy, náhodné doteky rukou při předávání sešitů. Pak se jejich životy rozešly.

Teď stáli proti sobě po čtyřiceti letech.

Večeře na náměstí byla plná smíchu, vzpomínek a tichých mezer, kdy si jen hleděli do očí. Bylo mezi nimi něco nedokončeného. Něco, co čekalo celý život.

„Bydlím tady přes noc,“ řekla Ester nenuceně.
Břetislav cítil, jak se mu stáhne hrdlo.
„Já taky.“

Hotelový pokoj byl jednoduchý, ale s výhledem na noční náměstí. Když se dveře zavřely, oba zůstali chvíli stát.

„Víš, že jsem tě tehdy chtěl políbit?“ přiznal Břetislav.
Ester se k němu pomalu přiblížila.
„A víš, že jsem čekala, že to uděláš?“

Polibek přišel pomalu. Nebyl prudký. Byl dlouhý. Plný let, která mezi nimi zůstala viset.

Jeho ruce ji objaly kolem pasu. Její dlaně spočinuly na jeho hrudi. Nebylo v tom žádné spěchání. Jen znovuobjevování.

Svlékali se s lehkým smíchem — když se zasekl knoflík, když si museli pomoct s rukávy. Bylo to lidské, přirozené, krásné.

Břetislav se zastavil, když před ním stála nahá.
„Jsi nádherná,“ řekl prostě.

Ester mu položila ruku na tvář.
„A ty jsi pořád ten kluk, co se červenal.“

Když si lehli na postel, jejich těla se dotkla opatrně. Ester se k němu přitiskla, prsty mu kreslila po zádech pomalé kroužky. Břetislav cítil, jak v něm roste teplo — ne divoké, ale hluboké.

Jejich milování bylo pomalé. Plné zastavení, polibků, jemných doteků. Občas se zastavili jen proto, aby si jeden druhého prohlédli. Smáli se, když něco nebylo dokonalé. A pak znovu pokračovali.

Když napětí konečně povolilo, drželi se pevně. Ne ze strachu. Ale z vděčnosti.

Leželi vedle sebe, světlo lampy vrhalo měkký stín na zeď.

„Myslíš, že jsme přišli pozdě?“ zeptala se Ester tiše.
Břetislav ji políbil do vlasů.
„Ne. Myslím, že jsme přišli přesně včas.“

A venku pod okny hotelu Telč dál tiše dýchala.