Ten sen.. Ten sen.💋🔍

Probudila jsem se s pocitem, že na mě někdo ještě pořád dívá.

Ležela jsem na zádech a zírala do stropu svého bytu. Všechno bylo tiché – jen slabý šum města za oknem. Přesto jsem měla zvláštní pocit… jako kdyby něco z toho snu zůstalo se mnou.

Zdál se mi o něm.

Nevím, odkud se v tom snu vzal. Nikdy jsem ho neviděla. Přesto jsem měla pocit, že ho znám roky. Seděl naproti mně u malého stolku v nějaké kavárně. Byl klidný. Sebejistý. Díval se na mě takovým způsobem, že jsem musela odvrátit oči.

„Uvidíme se zítra,“ řekl tehdy ve snu.

Probudila jsem se přesně v tu chvíli.

Celé dopoledne jsem na ten sen nedokázala přestat myslet. Bylo na něm něco… až příliš skutečného. Vůně kávy. Tlumený šum lidí kolem. A jeho hlas.

Když jsem šla odpoledne ven, snažila jsem se na to zapomenout.

Zastavila jsem se v malé kavárně na rohu ulice. Chodím tam občas – je tam klid.

Objednala jsem si cappuccino a otočila se, abych si sedla.

A tehdy jsem ho uviděla.

Seděl u stolku u okna.

Přesně ten muž ze snu.

Na okamžik jsem zůstala stát. Moje srdce se rozběhlo rychleji, než by mělo.

To není možné, říkala jsem si. Prostě někdo, kdo mu jen trochu podobný.

Jenže když zvedl hlavu…

podíval se přímo na mě.

A usmál se.

Ten stejný klidný, sebejistý úsměv.

Pomalu jsem si sedla ke stolku o dvě místa dál. Snažila jsem se tvářit normálně, ale cítila jsem jeho pohled na své kůži.

Nakonec jsem to nevydržela a znovu se na něj podívala.

Pořád mě pozoroval.

Naklonil hlavu trochu ke straně – skoro jako ve snu.

Pak se zvedl.

Každý jeho krok směrem ke mně jsem cítila v žaludku jako malý elektrický výboj.

Zastavil se u mého stolku.

„Ahoj,“ řekl tiše.

Jeho hlas byl přesně takový, jaký jsem slyšela v noci.

Polkla jsem.

„My se známe?“ zeptala jsem se.

Chvíli mě jen sledoval.

Pak se lehce usmál.

„Ještě ne,“ odpověděl.

Naklonil se blíž.

„Ale ty už víš, jak dnešek skončí.“

V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech.

Protože přesně tuhle větu…

řekl i v mém snu.

A já si najednou uvědomila ještě jednu věc.

Ten sen totiž neskončil v kavárně.

Skončil v mém bytě.

Pomalu jsem zvedla oči zpátky k němu.

„Řekni mi jednu věc,“ zašeptala jsem.

„Jakou?“ zeptal se.

Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem skoro neslyšela vlastní hlas.

„Jak víš… kde bydlím?“

Jeho úsměv se o kousek rozšířil.

A v tu chvíli mi zazvonil telefon.

Neznámé číslo.

Když jsem ho zvedla, ozval se tichý mužský hlas.

„Neotáčej se,“ řekl.

Pomalu jsem zvedla hlavu.

Protože muž přede mnou…

už u stolku nestál. 🖤