Moje tajemství

Na první pohled působím normálně. Klidně. Vyrovnaně. Usmívám se, mluvím, funguju jako každý jiný. Ale uvnitř… uvnitř je něco, co si žije vlastním životem.
Stačí málo.
Třeba když jdu nákupním centrem. Lidi kolem mě spěchají, světla jsou ostrá, všechno hlučné a živé. A přitom já najednou zpomalím. Stačí myšlenka. Náhodná představa. Nebo jen pocit, který se objeví bez varování.
Zadržím dech.
Vím přesně, kam jdu. Ty dveře znám. Jsou nenápadné, skoro obyčejné. Zavřu se za nimi a opřu se o chladnou zeď. Najednou je ticho. Jen já a moje hlava, která si začne dělat, co chce.
Zavřu oči a nechám to přijít.
Není to jen o těle. Je to o tom okamžiku, kdy všechno ostatní zmizí. Kdy nemusím být ta, kterou vidí ostatní. Jsem jen sama sebou.
Doma je to jiné… a přitom stejné.
Ležím vedle něj, poslouchám jeho klidné dýchání. Měla bych spát. Měla bych být klidná. Ale místo toho cítím, jak se ve mně něco probouzí. Otočím se, zavřu oči a snažím se to ignorovat.
Nikdy to nevydrží dlouho.
Koupelna je moje jistota. Zavřené dveře, tekoucí voda, zrcadlo, které mi vrací pohled, jaký nikdo jiný nezná. Dívám se na sebe jinak. Upřímněji.
A někdy mě to překvapí úplně jinde.
Uprostřed dne. Mezi lidmi. V situacích, kde bych to vůbec nečekala. A právě to napětí… to, že to nikdo neví… mě nutí se lehce usmát.
Je to moje tajemství.
Moje hra.
A možná i důvod, proč se cítím víc naživu než kdy dřív.