Kostka ledu

Sedni si. Ne tam... sem, doprostřed toho šera. Chci tě vidět, jak tam sedíš a jak se snažíš zachovat klid, i když cítíš, jak se vzduch kolem tebe začíná vlnit. Máme čas. Máme všechno to ticho světa jen pro sebe.

Víš, co mám v ruce? Je to kostka ledu. Sleduju, jak mi taje mezi prsty, jak ta ledová voda stéká po mé dlani... je to skoro stejné, jako se dívat na tebe. Jsi tak pevný, tak sebejistý. Zatím.

Představ si, že stojím za tebou. Moje levá ruka se ti lehce položí na rameno – je horká, sálá z ní život. Ale v té pravé... v té pravé svírám ten led. Cítíš to? Ten prudký, mrazivý šok, když ti s ním přejedu po zátylku? Vidím, jak se ti okamžitě napnuly svaly. Jak se ti zatajil dech. Ten kontrast tě probouzí víc než cokoliv jiného, viď? Ten ledový polibek na tvé horké kůži...



Sjíždím tou kostkou ledu níž, po tvé páteři. Milimetr po milimetru. Sleduju tu cestu chladu, kterou za sebou nechávám, a hned za ní... hned za ní ji zahřívám svými rty. Led a oheň. Bolest a rozkoš. Jsi jako struna, kterou napínám k prasknutí, a mě neuvěřitelně baví sledovat, jak moc se dokážeš ovládat.

‚Nehýbej se,‘ zašeptám ti těsně u ucha. Můj dech je v tu chvíli to nejžhavější, co jsi kdy cítil.

Moje ruka teď klouže dopředu, na tvou hruď. Cítím, jak se pod mým dotekem tvůj rondon nebo košile stává jen překážkou, kterou oba chceme odstranit. Ale neuděláme to. Ještě ne. Chci, abys v tomhle napětí zůstal uvězněný. Chci, abys cítil tu šílenou potřebu mě chytit za ruce a přitáhnout si mě k sobě... a přitom věděl, že pokud to uděláš, ta hra skončí.

A ty nechceš, aby skončila.

Teď ti ruku položím na stehno. Pevně. Cítím tu sílu, co v tobě dřímá. Jsi jako šelma v kleci, miláčku. A já jsem ta, co drží klíče, ale odmítá je použít. Skláním se k tobě a přejíždím ti nosem po čelisti. Cítím tvoji vůni... tu směs muže a touhy. Je to návykové.

‚Chceš mě?‘ zeptám se tě tak tiše, že to možná jen odezní v tvé hlavě. Neodpovídej. Tvoje tělo mi už odpovědělo. Vidím to na tvých rtech, vidím to na tom, jak křečovitě svíráš opěradlo toho křesla.

Dneska tě nechám v tomhle stavu. Nechám tě hořet a mrznout zároveň. Tahle stopa, kterou v tobě teď zanechávám... ta se nevypaří. Bude tam i zítra. Budeš cítit ten mrazivý stín na svých zádech a můj horký dech na svém krku při každém kroku, který uděláš.

Jsem tvůj neklid. Tvoje nejkrásnější trýzeň.

A teď se na mě konečně podívej... a zkus mi říct, že mě nechceš víc než svůj příští nádech.