Monology

Nevidíme se každý den. Dva, tři dny v týdnu. Odpoledne, večer. Málokdy přes noc. Nikdy nejspíš nebudeme žít společně. Přesto si tě ale nárokuju celého. Ovládám tě. Chci mít kontrolu. Vím, kde jsi, s kým tam jsi, co tam děláš, co kde a s kým budeš dělat pak. Já rozhoduji, kdy se uvidíme a jak to proběhne. A já můžu měnit plány. Objevuji se v tvém životě - tak akorát.

Dost jsem hledal, než jsem ji našel. Věděl jsem, že musí existovat. Někde. Na vztahy jsem mamlas. Na takový to pěstování, budování. Bylo by na dlouho jenom naznačit.Potřebuju nepochybovat. A když tak ne dlouho. Rozumět si. Jo, to je to hlavní. Nemít potřebu něco lakovat. Zazdívat. Jsem hodně soutěživej a hodně pochybuju. O sobě. O druhých. Tohle bych rád nemusel. Přirozeně se autoritám vzpírám a neméně přirozeně nějakou hledám. Takovou, co přinese řád. A klid.

Nikdy mě nenapadlo, že bych se v tomhle mohla najít. Stalo se. Kolem čtyřicítky. Přibližně. Postupně. Napsal mi před pár lety. Netlačil na to. Měl o mě zájem. Věděla jsem, jaký jsou jeho preference. Byly hodně mimo to, co mi přišlo normální. Byl trpělivý. Na ničem netrval. Zkoušel, zkoušeli jsme, co bude fungovat pro oba. Chvíli to trvalo, ale postupně se začaly objevovat věci. Nové pocity. Přání. Zvědavost. Zvědavost nejvíc.

Tahle potřeba kontroly, nebo naopak její odmítání, to je na mně nejvíc, co nechápu. A Ona si v tom našla to přesné místo. Umí držet prst přesně v tom správném místě. Není to moc, není to moc málo. Současně to není dost. Ale jenom o maličko. Ona je mistr v tom mi nedat všechno, co chci. Těsně před vrcholem mi řekne, že mám udělat ještě něco. A pak mě na ten vrchol stejně nepustí. Jenom o kousek dál. A zase musím čekat. Jenže. Ona příště vymyslí, že se jde zase někam jinam.

On má dojem, představu o sobě, že je nějak kdovíjak samostatný. No, vlastně do značné míry je. To je paradoxně problém, protože si myslí, že nikoho nepotřebuje, a cítí se trochu moc sebevědomě. Až moc. Samozřejmě, že potřebuje dozor, péči a vedení. Tuší to, ale na tomhle tušení leží silná vrstva tvrdých slupek posbíraná za celej jeden život. Nemá cenu se jima probírat. Je potřeba ho vylákat ven. Nefungovalo by to každý den, každou hodinu. Ale nechat ho na sebe čekat jako na něco vzácného, to je hodně silná páka.

Neumím být trpělivý celý týden, měsíc, roky. Neumím dotahovat tyhle dlouhodobé věci. Neumím něco dělat každý den. Nebo nedělat. V jednu chvíli si řeknu… Něco si řeknu a je po šňůře. Dlabu na to. Ona mi umí dávkovat motivaci. Nevím, jak přesně to dělá. Nechci to vědět. Ztratilo by to kouzlo. Kouzlo, který funguje. Co ale umím, je být trpělivý na kratší vzdálenosti. Dokážu něco dělat celé hodiny. To je následek toho, že jsem uměl celé hodiny běžet. Celý den, den a půl. Krok za krokem. Neúmorně, nelítostně. A tady někde jsem Ji přesvědčil, že to se mnou má zkusit. Trpělivost a výdrž.

Nejdřív jsem za ním chodila na masáže. Je neskutečné, jak se umí do něčeho vrhnout. Pořídil si skládací masážní lehátko. Olejíčky, emulze. Bílé ručníky - zjistila jsem, že si je nahřívá v troubě. Byli jste někdy na masáži? Hodinu? Hodinu a půl? A co čtyři hodiny? Šest? A pak: “Co za to chceš?” “Nic.” Tak to ne. Nebudu mu dávat výhodu tím, že bych mu měla být zavázaná. “Teď mi řekneš, po čem doopravdy toužíš.” No, masáž se protáhla o další dvě hodiny, ale dozvěděla jsem se spoustu věcí. Teď už vím, jak dostat cokoli budu chtít.