PROJEKT DUTINA: 8 – MĚSÍC MANŽELEK

Předchozí díly ságy:

Projekt DUTINA: 1- NEKLID V RÁJI

Projekt DUTINA: 2- CESTA DOLŮ

Projekt DUTINA:3- SLUŽEBNÁ ROZKOŠE

Projekt DUTINA:4- ANI KAPKA NA ZMAR

Projekt DUTINA: 5 – SWINGERS ULTIMÁTNĚ

Projekt DUTINA: 6 – ZROZENÍ Dutiny

PROJEKT DUTINA: 7 – DUTINA BEZ OTVORU

Díky za lajky, komentáře nebo i kredity 😉

„Do vany,“ poručil. Sotva jsem stála na nohou. Kolena se mi třásla, ale poslechla jsem. „Sundáme to,“ řekl a vzal nůžky.

Nástřih na boku a pak surové, rychlé strhnutí latexové vrstvy. Zasyčela jsem bolestí, jak to vzalo i jemné chloupky a svrchní vrstvu už tak podrážděné kůže. Ale to, co následovalo, mě samotnou šokovalo. Jakmile pečeť povolila, z mého ucpaného rozkroku se vyvalila potopa. Byly to hodiny a hodiny nahromaděného vzrušení, frustrace a mé vlastní vlhkosti, která celou noc neměla kudy unikat. Zředěné s mým potem to vyteklo po mých stehnech do vany jako hustá, horká řeka. Byla jsem celou noc tak strašlivě nadržená, neschopná vyvrcholení, a moje tělo na to reagovalo neustálou, zoufalou produkcí lubrikace, která kvasila pod gumou kolem černého Jádra.

Tomáš ohrnul nos. Kůže pod latexem nebyla mrtvá, ale byla zničená. Byla rudá, rozmočená a posetá drobnými pupínky a začínající infekce. „Zapařilo se to,“ konstatoval suše. „Dostala jsi zánět z vlastní nadrženosti. Vymyj to a dej se do kupy. Od zítřka nám začíná ostrý provoz a já nechci, abys mi tu smrděla jako lékárna. Budeš muset fungovat na sto procent.“

Měsíc cizích manželek

Následující měsíc byl zkouškou mého nového já. Byla to doba, kdy se z našeho domu stalo Tomášovo osobní panství a já byla degradována na pouhý inventář.

Dohoda z klubu platila. Každý den, většinou brzy odpoledne, zazvonil zvonek. Ve dveřích stála vždy jiná žena. Manželky těch mužů, pro které jsem byla předešlou noc jen anonymní dírou do zdi. Byly to právničky, učitelky, podnikatelky. Přicházely nervózní, voňavé, s úhlednými účesy a drahým prádlem.

Tomáš mě postavil do role, o které jsem vždy snila – byla jsem absolutní nula v porovnání s nimi. Když přišla návštěva, nesměla jsem nosit žádné oblečení, jen masku na očích a své černé Jádro zaražené ve vagíně (teď už bez latexu, jen ucpaná). Tomáš mě používal jako nábytek a technické vybavení.

Zatímco on jim naléval víno a lichotil jim, já musela dělat konferenční stolek. Klečela jsem na všech čtyřech v obýváku, na zádech položený tác se skleničkami a sýry. Cítila jsem na sobě jejich pohledy – některé byly znechucené, jiné fascinované.

„To je moje speciální podnožka,“ říkával Tomáš, když si jedna z žen nevěděla rady, kam si dát nohy. Surově jí vzal kotníky a položil je na má záda.

Ale to hlavní přicházelo v ložnici. Tomáš je miloval. Nebo spíš miloval ten pocit, že je má. Šeptal jim něžnosti, líbal je, věnoval se jejich tělům tak, jak se mému tělu nevěnoval už roky. Já byla v místnosti vždy s nimi, ale nikdy jako účastník. Byla jsem bio-filtr a servisní jednotka.

Klečela jsem v rohu nebo pod postelí. Cítila jsem pach jejich těl, slyšela jsem jejich vzdechy a výkřiky, když je přiváděl k orgasmu. Každý jejich výkřik rozkoše byl dýkou do mého vlastního těla, které se napínalo a kroutilo v křečích neukojitelné touhy. Moje Jádro mě tlačilo, byla jsem tak vlhká, že ze mě kapaly slzy rozkoše na koberec. Ale to napětí nikdy nemohlo prasknout. Sledovala jsem (hmatem a sluchem), jak cizí ženy zažívají to, co mi bylo navždy zakázáno. A ta absolutní frustrace, ta nepřekonatelná propast mezi jejich lidskou rozkoší a mým strojovým odepřením, mě přiváděla k šílenství. Byla to zvrácená, temná extáze z toho, že už pro mě vyvrcholení neexistuje.

Když Tomáš s návštěvou skončil, přišla moje chvíle. Zazvonil na malý zvoneček. Okamžitě jsem se k nim připlazila. Mým úkolem bylo uklidit.

„Dutino, vyčisti to,“ poručil.

Ta žena ležela na naší posteli, roztažená, zadýchaná a obvykle zmatená z toho, co následuje. Přitiskla jsem obličej k jejímu rozkroku. Můj jazyk hrubě a efektivně sbíral Tomášovo semeno smíchané s jejími šťávami. Čistila jsem jí stehna, sála jsem ho z jejích záhybů. Pak jsem se přesunula k Tomášovi a dočista mu vylízala penis, abych ho připravila na další kolo, pokud měl náladu.

Všechno jsem musela spolknout. Byla jsem chodící popelnice na jejich vášně. Zatímco ony odcházely s úsměvem a upraveným make-upem, já zůstávala na kolenou, s cizími sekrety v krku, plným břichem a tělem napjatým jako struna, která nesmí nikdy prasknout.

Zlom a vize budoucnosti

Ten měsíc byl pro mě nirvánou, ale pro Tomáše se začal stávat noční můrou. Jednoho večera, po odchodu další z žen, seděl v křesle, pil whisky a vypadal extrémně podrážděně. Klečela jsem u jeho nohou a čekala na příkazy.

„Tohle je na hovno,“ vyštěkl a kopl mě do stehna. Ne silně, spíš z frustrace. „Je to strašná otrava. Pořád nějaké výmluvy. Jedna nemůže, protože má dítě nemocné. Druhá musí pro manžela na letiště. Třetí sem přijede, ale celou dobu se klepe, aby jí nezazvonil telefon. Je to amatérismus.“

Zhluboka se napil.

„Nemám náladu dělat dispečera. Chci to mít doma. Trvale. Nechci se nikoho doprošovat, když si chci užít.“

Zarazil se a podíval se do prázdna, jako by mu právě něco secvaklo. „Vlastně... Klára a Sandra z té párty. Ty dvě nemají nikoho, koho by musely poslouchat. Ty dvě by šly za penězi a pohodlím kamkoliv. Potřebuju trvalý inventář, nejen na uklízení.“

Pak sklopil zrak na mě. Konkrétně na můj rozkrok. Po měsíci, kdy jsem nosila Jádro a snažila se ho tu lepit fólií, tu stahovat speciálními popruhy, byla kůže kolem něj podrážděná, neustále bojující s drobnými záněty.

„A to tvoje lepení je taky neefektivní,“ zamračil se a špičkou boty mi nadzvedl bradu. „Pořád s tím máš nějaké problémy. Kvasinky, zapařeniny, pásky nedrží. Je to nedokonalé. Lepidlo a latex jsou pro amatéry. Pokud se náš dům má stát plnohodnotným provozem, ty musíš být bezúdržbová.“ Přejel mi pohledem po celém těle. Ten pohled jsem znala. Byl to pohled inženýra, který našel konstrukční řešení.

„Plasty a lepidla zrušíme. Když se má něco zamknout na trvalo, musí se to udělat pořádně. Budeš zazděná do vlastního masa, Simono. Zašiju ti to. Jeden steh vedle druhého. Až z tebe zbyde jen hladká jizva.“ jen necháme otvor pro odtok a uvidíme, jestli tohle bude ono.

Při těch slovech se mi srdce rozbušilo tak silně, až mi tepalo v uších. Sešít. Fyzicky spojit. Stát se anatomickým monstrem bez pohlaví. Ta představa naprosté uzamčenosti, bez možnosti návratu, mnou projela jako blesk. Byla to ta nejděsivější a nejvzrušující věc, jakou kdy vyřkl. Odpověděla jsem mu jediným způsobem, jakým jsem mohla. Úplným roztřesením a oddaným pohledem.

Dozrával plán. Plán na příchod Kláry a Sandry. Plán na definitivní zrušení mé podstaty. A já byla víc než připravená na operaci.

pokračování: KAPITOLA 9: NOVĚ VE ČTYŘECH A 30 PEČETÍ