Zaměstnání 5

Druhý den ráno jsem stála před zrcadlem v koupelně a pomalu si zasouvala malý kovový plug, který mi dal. Byl chladný, pak příjemně teplý. Žádné kalhotky. Jen krátkou sukni a tenkou blůzku, pod kterou se jasně rýsovaly bradavky.

Cítila jsem ho při každém kroku. Lehké, neustálé tlaky, které mi připomínaly včerejší události v kanceláři.

Do práce jsem přišla o něco dřív. On už byl u svého stolu. Když mě uviděl, zastavil se uprostřed psaní emailu. Jeho pohled sklouzl po mých nohách a zastavil se na sukni.

Celé dopoledne jsem ho provokovala.

Když jsem se shýbala k tiskárně, sukni jsem si „neúmyslně“ vyhrnula o kousek výš. Věděla jsem, že vidí, že pod ní nic nemám. Když jsem se narovnala, lehce jsem si přejela rukou po zadku, jako bych si upravovala sukni.

V poledne jsem si v kuchyňce nalévala kávu. Stál za mnou. Cítila jsem jeho teplo.

„Máš to v sobě?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ zašeptala jsem a lehce se o něj opřela zadkem – jen na zlomek vteřiny. Pak jsem se odtáhla, otočila se a usmála se mu nevinně do očí.

„Chceš to zkontrolovat?“

Viděla jsem, jak se mu napjaly svaly na čelisti. Ruce měl zaťaté. Ale neudělal nic. Jen se díval.

Odpoledne jsem si sedla na židli u jeho stolu, nohy lehce rozkročené, a pomalu si upravovala vlasy. Prsty jsem si pročesávala rudé prameny, zakláněla hlavu a nechala je spadnout na ramena. Sukně mi přitom vyjela nahoru po stehnech.

On se díval. Dlouho. Pak najednou vstal, zavřel dveře kanceláře a opřel se o ně zády.

„Ty mě zabiješ,“ řekl zastřeným hlasem.

Usmála jsem se a pomalu přehodila nohu přes nohu. Plug se při tom pohybu posunul a já jsem tiše vydechla.

„Ještě není konec pracovní doby,“ zašeptala jsem. „Můžu být ještě hodnější… nebo mnohem horší.“

Přistoupil blíž, ale pořád se držel. Stál těsně přede mnou, ruce za zády, jako by se bál, že kdyby se mě dotkl, už by se neovládl.

Cítila jsem jeho vzrušení. Viděla jsem to na kalhotách. A věděla jsem, že dneska večer to napětí praskne.

Ale ještě ne teď.

Ještě chvíli ho budu mučit.