Zámek v mlze část I

Noc byla vlhká a tichá. Starý zámek stál jako strážce jiného času. Ona stála u brány, černý plášť se jí lepil na kůži. Nevěděla, co ji čeká. Jen to, že přišla dobrovolně. Touha v ní doutnala jako oheň pod popelem.

Dveře zavrzaly a postava ve stříbrné masce jí beze slova podala ruku. Neřekl ani slovo, ale jeho dotek byl rozkaz. Šla.

Sestupovali kamenným schodištěm dolů. Hlouběji. Každý krok byl hlasitější, každý dech těžší. Když došli do hlavní síně, cítila to – temno, vlhko, železo ve vzduchu. Mučírna. Ne rekvizita. Ne kostým. Skutečná.

Na zdech visely řetězy, háky, důtky. Kříž stál v rohu. Lavice s pouty. Staré dřevo, chladný kov. A on. Pán zámku. Vysoký, tichý, v šatech z tmavého sametu, s prstenem ve tvaru klíče.

„Svlékni se. Tady se neposlouchá – tady se podřizuje.“

Roztřásla se, ale poslouchala. Šaty spadly na zem jako podzimní listí. Zůstala jen ona – nahá, vztyčená, srdce jako buben.

Otočil se k muži v masce. „Připoutej ji ke stolu. Zítra může být váza. Dnes je hlína.“

Lehla si na lavici, ruce připoutané nad hlavou, kotníky do stran. Její tělo napjaté jak struna. A pak to začalo.

Ledové kovové kuličky. Jedna po druhé vkládané dovnitř, pomalu, s rozkošnickou krutostí. Každá změna jejího dechu byla monitorována. Bičík přejel mezi prsy – lehce, ale s příslibem.

„Ticho. Tady se neprosí. Tady se snáší.“

A pak přišly důtky. Kůže zpívala. Rány dopadaly přes zadeček, stehna, záda. Každá poctivě. Dýchala zhluboka, oči zalité slzami, ale nikdy se neotočila. Přijímala.

A když její tělo bylo horké, rozprouděné a bez dechu, uvolnili ji. Ale ne z milosti – z potřeby dalšího aktu.

Postavili ji k dřevěnému kolu. Paže nad hlavou, nohy roztažené. Klipsy na bradavky, závaží zavěšené – kolébaly se jako zvony o půlnoci. A pak jí zakryli oči.

Přišel někdo další. Někdo, koho neviděla. Hladké prsty, surový stisk, prut přes vnitřní stranu stehen. Peklo i ráj.

A ona se nebránila. Byla tam, kde to mělo smysl. Kde bolest byla posvátná, a pokoření – důvěrou.

Když ji odvazovali, už nedýchala jako ona.

Dýchala jako ona v jeho rukou.

Potichu, pokorně, s vděčností, která pálila víc než jakýkoli nástroj.

Uvědomovala si, jak reaguje na jeho tichý, strohý hlas a plně se mu odevzdala.
Jen pro tuto chvíli nebo...??