Bylo-nebylo?

Sledoval ji zpod přivřených víček, jako by se chystal k útoku. Ten pohled znala. Znervózňoval ji, a on to věděl. Jeho líný úsměv byl předzvěstí nebezpečné hry. Pak ten blesk uhodil. Klidně… jako by mluvil o počasí: „Chci tě vidět s jiným chlapem, Koťátko.“
Na jeden úder tepu znehybněla. Je to tady. Krucinál, věděla, že to jednou přijde. Otočila se k Vlkovi zády a pečlivě odměřila kávu do kávovaru. „Ne.“
„Ale jo.“ Nechal ji stát v kuchyni a přešel do obýváku. Vybral náhodný playlist a zapadl do sedačky. Čekal.
Přitiskla se k němu s šálkem v ruce. Prohrábl jí vlasy. „Nechceš, nebo se jen bojíš?“
Zavrtala mu obličej do ramene a nadechla se jeho klidu. „Bojím se.“
Objal ji oběma rukama. „Věříš mi?“ Nemusel se ptát, věděl to, ale chtěl, aby si to připomněla i Koťátko. Kývla.
„Tak mi věř dál.“
„A kdy? Jak…?“
„To nech na mě. Uděláš to?“
Už se vzdala. „Ano.“
Ty dny, co následovaly, se Karolína lekala vlastního stínu. Dveře Vlkova bytu otevírala v napjatém očekávání, ale… nic. Postupně se uklidňovala. Ne že by si myslela, že Vlk zapomněl, to nebylo jeho zvykem. Ale asi čekal na vhodnou příležitost. Po nějaké akci nebo tak něco – prostě plán odsunutý na neurčito.
I tak si na nedostatek adrenalinu nebo pozornosti stěžovat nemohla. I když Vlk chystal nový projekt a měl práce až nad hlavu, pro svoje Koťátko měl čas vždycky a telefon, který zvonil častěji než jindy, v její přítomnosti vypínal.
I dnes. Odeslal poslední smsku, chytil ji do náruče a odnášel do ložnice. Do ucha jí šeptal, jak strašlivé věci jí hodlá provést. Koťátko se potěšeně zahihňala – jen aby nic z toho nevynechal… Zvonek u dveří se bezohledně rozeřval. Vlk protočil oči. Koho to sem čerti…? „Koťátko, promiň. Nikam nechoď – hned jsem u tebe.“
Za pár minut byl zpět: „Správce ze sousední kanceláře, chtěl podepsat prodloužení smlouvy. Moje chyba, zapomněl jsem… Už se budu věnovat jenom tobě.“
Koťátko kašlala na nějakou smlouvu, vnímala už jen jeho ruce, vůni a šátek, kterým jí zavázal oči. Okolní svět se ztrácel v horké mlze, ze které se ozýval jen Vlkův hebký hlas.
A kroky. Jak může slyšet kroky, když Vlk je… Sakra, to ne!!
Ruce jí vystřelily vzhůru, ale dřív, než stihla strhnout šátek, Vlkova dlaň jí uvěznila zápěstí… S pažemi za hlavou, sevřenými v jeho tlapě, neměla šanci na únik. Hlas mu zdrsněl: „Drž!“ zavrčel.
Držela. Nic jiného jí stejně nezbývalo. Ne, když to Vlk chtěl… Cizí dech ve své tváři, cizí ruce drze putující po těle. Poslední záchvěv vzdoru, když ji chytil v bocích, a Vlkův příkaz: „Poddej se.“
Poslechla tak jako vždycky. Bral si ji drsně, bez skrupulí a nádherně. Se známou mantrou Vlkova hlasu v uších: „Hodná holka… moje…,“ se nechala unášet na žhavé dokonalosti toho okamžiku..
S hlavou na Vlkově hrudi se dech zklidňoval jen zvolna. Dokud měla zavázané oči, vlastně tu nebyla a nemusela čelit realitě. Ale už byl čas. Světlo nepříjemně bodlo do očí. Zavřela je. Oddalovala tu chvíli, kdy se bude muset podívat, čí tvář se jí opírá o rameno. Tak jdeme na to. Pootočila hlavu.
Zableskl se úsměv pod modrýma očima, které znala. „Ahoj Kájo.“
S úlevou se rozesmála. To je přece… „Milane!“ Vlkův kamarád, se kterým lezl po skalách…
„Vlku, už chcete být sami? Mám vypadnout?“
Vlk pokrčil rameny: „Já bych řekl, že tě ještě budem potřebovat. Co ty na to, Koťátko?“
Karolína se protáhla. Zablýsklo jí v očích. Jako při každém setkání dala Milanovi pusu na tvář. „Zůstaň.“