Stopařka u vody

Vedro se lepilo na asfalt.

Silnice mezi poli se vlnila horkem a klimatizace v dodávce dávno vzdala boj. Otevřel jsem okýnko a dovnitř se nahrnul vzduch, který byl snad ještě teplejší než uvnitř.

Na autobusové zastávce stála sama.

Džíny ustřižené nad kolena, seprané bílé tričko a batoh, který už měl nejlepší roky za sebou. V ruce karton s nápisem PRAHA.

Normálně nezastavuju.

Tentokrát jsem zabrzdil.

„Kam?“

„Jak daleko pojedeš.“

„To není odpověď.“

Usmála se.

„Tak třeba do chvíle, než si řekneš, že jsem magor.“

Odemkl jsem dveře.

„Nastup.“

Batoh přistál mezi sedadly.

„Dík.“

„Martin.“

„Klára.“

Vyjeli jsme.

Prvních deset minut mlčela. Jen pozorovala krajinu za oknem. Nebyla nervózní. Nepůsobila ani jako někdo, kdo je zvyklý stopovat. Spíš jako člověk, kterému je úplně jedno, kde právě je.

„Fotograf?“

Podíval jsem se na ni.

„Jak to víš?“

Kývla směrem dozadu.

Na zadních sedadlech ležely stativy, světla a černý kufr s objektivy.

„Nebo profesionální zloděj foťáků.“

Musel jsem se zasmát.

„Fotograf.“

„To jsem si myslela.“

Znovu se rozhostilo ticho.

Nebylo nepříjemné.

Jen dlouhé.

⸻

O hodinu později jsme sjeli k rybníku.

„Pauza?“ zeptala se.

Přikývl jsem.

Na břehu ležely desítky lidí. Rodiny, důchodci, parta kluků s reproduktorem, dvojice na dekách, někdo spal, někdo četl.

Našli jsme kus trávy pod vrbou.

Sedla si a bez přemýšlení si stáhla boty.

„Tohle je lepší než dálnice.“

Natáhl jsem se vedle ní.

„To jo.“

Chvíli jsme jen poslouchali vodu.

„Víš, co mě baví?“ zeptala se.

„Povídej.“

„Pozorovat lidi.“

Usmál jsem se.

„Tak to máme stejnou diagnózu.“

Ukázala nenápadně hlavou doprava.

Na staré kostkované dece ležel pár kolem padesátky. Ničím výjimeční. Obyčejní. Muž s knihou položenou na hrudi. Vedle něj žena se zavřenýma očima.

„Podívej.“

Neotočil jsem hlavu hned.

Jen očima.

Ruka zmizela pod přitaženým ručníkem, jako by si chtěla jen upravit plavky. Na okamžik se zastavila. Muž ani nevzhlédl od knihy. Jen nepatrně pohnul koutkem úst, jako by oba sdíleli soukromý vtip.

Kolem běhaly děti s nafukovacím míčem.

Nikdo si ničeho nevšímal.

„Možná si to jen domýšlíme,“ řekla potichu.

„Možná.“

Po chvíli se ruka objevila znovu. Otřela se o ručník a žena se jen mimoděk dotkla prstem spodního rtu. Bylo to tak nenápadné, že kdybych se díval o vteřinu později, nikdy bych si toho nevšiml.

„Viděl jsi to?“

Neodpověděl jsem.

Jen jsem přikývl.

„Lidi mají pocit, že největší tajemství schovají na místech, kde je nejvíc očí.“

„A většinou mají pravdu.“

Podívala se na mě.

„Ty se díváš jinak než ostatní.“

„Profesionální deformace.“

„Ne.“

Zavrtěla hlavou.

„Ty nehledáš těla.“

„Tak co?“

„Příběhy.“

To mě zarazilo.

Protože měla pravdu.

⸻

Slunce začalo pomalu klesat.

Sbalili jsme deku a vrátili se k autu.

„Takže Praha?“ zeptal jsem se.

Zůstala stát s rukou na klice.

„Víš co?“

„Hm?“

„Možná tam dneska vůbec nechci.“

„A kam chceš?“

Usmála se tím zvláštním způsobem, jako na zastávce.

„Ještě kus jet.“

Nastoupila.

Motor znovu naskočil.

Nevěděl jsem, odkud přijela.

Nevěděl jsem, kam nakonec zmizí.

Jen jsem měl pocit, že některé cesty nezačínají otočením klíčku v zapalování.

Začínají ve chvíli, kdy člověk zastaví někomu, koho by většina lidí prostě minula.