Víkend v temnotě

Je pátek, právě jsem si odpíchnula v práci. Teď tu stojím na parkovišti a čekám. Na koho? Sama to pořádně nevím. Někdo odhalil mé “amatérské” tajemství.

Zpočátku to bylo nevinné psaní na amatérech, které později přešlo i k lehce dráždivějšímu. On byl dominantní, já potřebovala projevit svou submisivitu. Fotila jsem se mu, natáčela videa, jak hluboko polykám dildo, jak si to dělám. Pěkně hrubé, žilnaté, dildo na přísavce zabořené až po kořen v mé puse, kudičce. Asi týden zpět mi přišlo upozornění, že v nedalekém výdejním místě na mě čeká balíček. Však jsem si nic neobjednala. O polední pauze na oběd jsem to vzala okolo. Zvědavost byla větší. Vyzvedla ho. Byla to nenápadná, černá krabice. Něco v ní cinkalo. Nevěnovala jsem tomu pozornost, uložila ji do kabelky a pokračovala s kolegyní na oběd. Odpoledne jsem se zdržela v práci. Skoro všichni už odešli. Měla jsem chvíli čas, tak jsem vyhodila nohy na stůl a otevřela si na telefonu amatéry.

Nová zpráva.

“Tak, co? Už si otevřela balíček?”

Úplně jsem na něj zapomněla. Šáhla jsem do kabelky, položila krabičku na stůl. Opatrně ji nařízla nůžkami. Uvnitř bylo černé, sametové pouzdro. Uchopila jsem ho a položila na stůl. Další cinknutí, stejné, jako když jsem přebírala balíček. Odlepila jsem suchý zip. Co bylo uvnitř, mi vyrazilo dech. Tři anální kolíčky. Různé velikosti. Navíc je zdobily různé diamanty. Růžový byl nejmenší, červený byl střední a modrý největší. Schovala jsem je zpět do pytlíčku. Co kdyby někdo neplánovaně vrazil do mé kanceláře. Přihlásila jsem se zpět na amatéry. Byl online. Musela jsem mu napsat.

“Co to znamená? Kde si vzal adresu ke mě do práce? Nebo jak se ti povedlo doručit tenhle balíček, tak blízko?”

Chvilku se nic nedělo. Pak se objevili tři tečky. Odepisoval.

“Musím uznat, že těch posledních pár týdnů byla zábava… ani netušíš jaká. Zpočátku jsem netušil víc, než že jsi z Prahy.”
“Hmm.. a dál!?”
“Víš, co tě prozradilo?”
“Ne. Jinak bych se tak hloupě neptala.”
“Tvoje galerie. A tvoje video, jak kouříš to dildo. Sice jsi si pěkně zamaskovala obličej, ale ten šátek… hned jsem věděl, že jsi to ty.”
“Cože? Šátek?!”
“Ano.”
“To mohl být přeci kdokoli.”
“To ano. Ale pak jsem si to začal dávat dohromady. Všechny ty fotky. Šátky, silonky, punčochy. Tvoje kancelářské oblečení. Tvoje dlouhé, hnědé vlasy. Ofina. Spojil jsem si to, vyzkoušel to a vyšlo to. Jsi to ty.”

Musela jsem se odmlčet. Potřebovala jsem se z toho vzpamatovat. Odhlásila jsme se z amatérů. Pracovat už jsem nemohla. Sbalila jsem se a vyrazila metrem domů. Doma jsem o tom rozjímala. Snažila se přijít na to, kdo by to mohl být. Snad někdo z mých kolegů? Podřízených? Nebo snad nadřízených? Musela jsem to zjistit. Přihlásila jsem se zpět na amatéry. Opět byl online.

“Řekneš mi, kdo jsi?”
“Klidně i ukážu.”
“Dobře. Ukaž.”
“Pojďme si nejdřív zahrát hru. Co ty na to?”
“Jakou?”
“Pojmenoval jsem ji - Poslušná Anička.”
“Pak mi ukážeš, kdo jsi?”
“Ano.”
“Nebudeš chtít nějaké kompro, kterým by si mě mohl vydírat?”
“Identitu můžeš skrývat dál. Však víš, že já vím, kdo jsi.. A nezneužil jsem toho.. ani nechci.. líbíš se mi.. rád bych to někam posunul.”

Potřebovala jsem čas na rozhodnutí. Odložila jsem telefon. Pokud na to kývnu, dozvím se, kdo mě odhalil. Pokud ne, mohl by mě vydírat. Ačkoli psal, že toho zneužít nechce.. co teď? Šla jsem do vany, doufajíc, že mi teplá voda, víno pomůže dojít k nějakému závěru. Ležela jsem v ní už skoro hodinu. Z teplé lázně se postupně stala studená. Začala mi být zima. Vylezla jsem, osušila se a zachumlala se do županu. Vrátila se do obývacího pokoje, kde ležel můj telefon. S lehce rozklepanými rukami jsem ho uchopila a odepsala.

“Ano. Souhlasím s tvou hrou na Poslušnou Aničku. Pod podmínkou, že všechny fotky, videa zůstanou mezi námi. A nikdo neodhalí, že jsem to já.”

Na odpověď jsem nečekala dlouho. Asi pět minut.

“Dobře. Jsem rád, že dobrovolně souhlasíš. Zároveň ti chci garantovat, že všechny fotky, videa smažeme. Tedy pokud je sama nebudeš chtít veřejně publikovat. Třeba na amících.. teď už se však odhlas. Ovšem ráno.. ráno až vstaneš, přihlas se. Bude tu čekat první úkol..”
“Dobře. Dobrou noc..”
“Dobrou noc, Pane.”
“Dobrou noc, Pane.”

Budík jsem si nastavila o třicet minut dřív než obvykle. Netušila jsem, co na mě čeká za úkol. Otevření zprávy od něj, mi vyrazil dech.

“Dnes půjde Anička do práce bez prádla - pro srozuměnou bez kalhotek, bez podprsenky. Jen v černých šatech s výstřihem do V a dlouhým rozparkem.”

Ty šaty mi mohli napovědět. Naposled jsem je měla pár dní zpět. Ovšem i s prádlem. Ten rozparek sahal nebezpečně vysoko. Sebemenší pohyb mohl způsobit, že někdo pozná, že jsem na ostro. Navíc během dne mě čekalo několik meetingů. Budu muset být set sakra opatrná.

Celý den proběhl skoro bez problému. Až na poslední meeting. Spadly mi papíry na zem a mě nenapadlo nic lepšího než se pro ně ohnout. V jednu chvíli mi nejspíš šlo vidět až do žaludku. Celá rudá, jsem skoro nezvládla zbytek prezentace. Proklatý rozparek. Během dne mě několikrát po zprávách kontroloval, zda dodržuju bez prádelní domluvu. Fotodokumentace nutná. Ten večer mi do zprávy přišel nový úkol. Celý den mít zavedený ten nejmenší anální kolík. Výhodou bylo, že tentokrát jsem si aspoň mohla vzít kalhotky. Nebyla jsem zvyklá na pomůcky v zadečku. Každý pohyb jsem cítila. Sezení bylo utrpení. Na konci dne si však prdelka zvyknula. Další den, další úkol. Tentokrát jsem si do práce musela vzít svůj oblíbený vibrátor a během obědové pauzy si na toaletách udělat dobře. Kolíček v zadku byl samozřejmostí. Sedět po zbytek dne v mokrých tangách nebylo moc příjemné. Víkend se nesl ve znamení odpočinku. Dva jednoduché úkoly - nahý úklid, trénink se středním kolíčkem. V pondělí už jsem byla schopná střední kolík bez problémů zavést a mít ho v zadku celý den. Už mi to vlastně nepřišlo jako něco nestandardního. Dokonce mě to vzrušovalo. Kovové tajemství, ukryté kam slunce nesvítil. Další dny se nesly v podobném duchu. Ovšem čtvrtek byl výjimkou. Zpráva na amatérech - od něho.

“Chceme s tebou strávit víkend na chatě. Odjezd v pátek, návrat neděle večer. Konečně zjistíš, kdo tě odhalil. Pojeď s námi a po víkendu případně na vše zapomeneme nebo budeme pokračovat. Co ty na to?”

Rozklepaly se mi kolena. Celý víkend s někým neznámým? S někým, kdo o mě ví naprosto vše? Minimálně o mé třinácté BDSM komnatě. Musela jsem se napít. Sklenici vína jsem vypila na ex. Druhou už jsem pila pomaleji. Po posledním doušku jsem uchopila telefon a odepsala.

“Ok. Jedu.”

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

“Skvěle. Těšíme se. Zítra si vezmi prádlo, nějaké pěkné. Hodil by se podvazkový pás a tělové punčochy. Určitě nezapomeň na šátek na krk a klidně si jich pár přibal do kabelky. Určitě si zasuň kolík - ten největší! Po skončení v práci počkáš na parkovišti, parkovací dům naproti tvému pracovišti, třetí patro, místo č. 312.”
“Budu tam. Končím ve tři.”

Tím naše konverzace skončila. Druhý den ráno jsem zavedla poprvé ten největší kolík. Prdelka už se naštěstí přizpůsobila a tak to nebylo tak drastické. Vzala jsem si modrý podvazkový pás, tělové punčochy s modrým lemem. Kožená minisukně, bílá košile. Na krk jsem si uvázala svůj zeleno-béžový šátek, se vzorem provazů. Lehké sáčko. Boty na jehlách. Když už, tak už. Do práce jsem dorazila s lehkým zpožděním. Celý den jsem byla, jako kdyby mě na nože brali. Kolík o průměru šest centimetrů mě během dne začal tlačit. Nohy mě z jehel bolely. Sakra, proč jsem si nevzala něco pohodlnějšího?? Před třetí jsem vyrazila z kanceláře naproti do parkovacího domu. Výtahem do třetího patra. Najít správné parkovací místo mi chvilku zabralo. Bylo prázdné. Opřela jsem se o nedaleký sloup, abych si trochu odpočinula. Vyštrachala jsem telefon, přihlásila se na amíky. Byl online.

“Kde jsi? Čekám tu.”
“Já vím. Chvilku tě pozoruji… Chtěl jsem ti dát čas na rozmyšlenou, zda z toho nechceš couvnout..”
“Nechci. Jsem tu. Chci tě poznat.”

Bylo na tom dost pravdy. Poslední dny jsem byla nadržená. Moje submisivní já se dokonale projevilo. Přes všechny těžkosti a zkoušky. Zaslechla jsem motor vozu. Ohlédla jsem se přes rameno. Černé SUV se ztmavenými skly. Zpomalovalo, až zastavilo vedle mne. Okno se stáhlo. Poznala jsem ho hned. Byl to ajťák, jehož firma nám spravovala sítě. Tipovala bych ho na čtyřicet. Usmál se na mě zpoza volantu.

“Ahoj Aničko… připravená na nezapomenutelný víkend s námi?”
“S námi?”
“Pozval jsem pár kolegů… se kterými rádi užíváme takto strávený čas…”
“Však si tvrdil, že to bude anonymní!”
“Bude…”
“Takže mě předhodíš svým kolegům? To si myslíš, že mě nikdo nepozná?”
“Nepozná.. když si nasadíš toto.”

Zamával s černou kuklou. Měla otvor jen na ústa a nosní dírky. Přes třetí otvor se daly protáhnout vlasy. Ale musela jsem si udělat cop. Gumičku jsem naštěstí měla.

“Když budeš souhlasit, strávíš celý víkend s tímhle na hlavě. Kdykoli můžeš setkání ukončit. Ale věřím, že na konci dne si užiješ spoustu zábavy a my spoustu legrace.”
“Jak ukončit?”
“Stačí říct - končím.. případně, když nebudeš moci mluvit, skřížit prsty.”
“A co pak?”
“Pak skončíme a zapomene na to. Fotky, videa, zprávy. Vše zmizí.”
“I když to skončím předčasně?”
“Ano. Účelem není tě zahnat do kouta. Účelem je ti dopřát, po čem v nitru toužíš, ale bojíš se to dát najevo. Ta kukla je symbolem tvojí anonymity. Nikdo, kromě mě nebude znát tvou identitu. Takže?”

Chvilku jsem se rozmýšlela, než jsem vzala za kliku u spolujezdce. Bylo však zamčeno.

“Dozadu. Až vyjedeme z Prahy, nasadíš si kuklu. Pak už tě budu vést.”

A tak teď sedím na zadním sedadle. Tiše. Přemítám o tom, co se bude následující dny dít. Vyjíždíme z Prahy a já třímám kuklu v ruce. Sundavám si brýle a ukládám je do pouzdra. Pouzdro do kabelky. Užívám si poslední doteky slunce na mé tváři. Svazuji si vlasy do copu. Shrnuji kuklu v rukách. Pomalu ji natahuji na hlavu. Nořím se do neznáma a stává se ze mě coura, která se schovává před světem, pod mým pracovním, dominantním já…

TMA….