Zneužité zvířátko 3 - Milan

Stojím v předklonu opřený o stůl. Jsem u Vlastičky ve skladu a poslušně držím. Dnes má zase náladu. Ani nevím, co jí přelítlo přes nos, ale dneska je doslova šílená. A to znamená, že mě hned odvolala z protějšího oddělení. Zrovna jsme řešili kontrolu kvality, když zavolala:
OKAMŽITĚ KE MNĚ! Ale já jsem..
TO MĚ NEZAJÍMÁ, OKAMŽITĚ NÁSTUP!
Tenhle tón nevěstil nic dobrého, proto jsem se vymluvil na problémy v našem provoze a rychlými kroky chvátal do skladu. Schody bral po dvou a bez klepání rozrazil dveře.
Copak se stalo? Sotva jsem popadal dech..
ZAMKNI A NA MÍSTO!
Překvapilo mě to a zrudnul jsem, ale po výprasku pravítkem ve sprše poslouchám vždy na slovo.
Rychle jsem ze sebe shodil všechno oblečení, zul se a z druhého šuplíku poslepu vytáhl koupací čepici. Než stačila cokoli říct, ležel jsem na podlaze.
TAM NE! KE STOLU!
Procedila zlověstně mezi zuby. Bleskurychle jsem vyskočil a opřel se do předklonu o desku stolu.
Teď tu tedy ještě celý udýchaný stojím a nechápu proč. Jediné, co vím jistě je, že to bude bolet. Hodně bolet! Když jsem s ní před půlhodinou mluvil naposledy, jen jsem jí radil, co s tou přerostlou kytkou. Má stát v rohu, ale pořád padá. Kdyby jí uvázala ke stoupačce elektrikářskými sponkami, bude držet navěky. Sponky, jsou to takové plastové proužky, z jedné strany zubaté a na konci mají očko. Když se volný konec provlékne očkem, zoubky do sebe zapadnou a drží pevně. Hodně pevně, řekl jsem jí naposledy..
Vlastně jsem ještě dodal: Ty silnější by klidně udržely i tebe, Vlastičko.. A to bylo přece to poslední, co ode mě slyšela.. Co jí mohlo takhle rozběsnit?
Z myšlenek mě vytrhla prudká bolest na zadku. Odvážil jsem se otočit hlavu a vidím, jak drží v ruce napájecí kabel od rádia. Bije mě doslova hlava nehlava po zádech a po prdeli. Stále nechápu proč..
Po tom, co jsem prve odešel s radou jak upevnit kytku, zvedlo jí to náladu a rozhodla se to hned udělat. Vzala do ruky telefon, že zavolá vedle do skladu elektro a vyžebrá si nějaké ty.. No pásky, nebo jak jsem to říkal. Potom se ale zamyslela, položila telefon a rozhodla se za Milanem, vedoucím elektro sama.
Zvoní u starých dřevěných dveří na jediný zvonek s nápisem Sklad elektro. Chvíli se nic neděje, proto netrpělivě zmáčkne zvonek znovu a pro jistotu dál drží prst na tlačítku..
UŽ BĚŽÍM, COPAK HOŘÍ? Ozvou se blížící kroky a zámek klíče zevnitř.
A TO JSTE VY, VLASTIČKO, UŽ JSEM VÁS ČEKAL.. MLADEJ MI ŘÍKAL, ŽE ASI PŘIBĚHNETE SAMA. Dodal Milan, vedoucí i skladník v jedné osobě. PRÝ SI PŘIJDETE VYZKOUŠET PÁSKY..
Je pravda, že jsem se Milanovi zmínil, že jí padá kytka a na ty je Vlastička háklivá. No ostatně jako poslední dobou na všechno. Na jaře jí bylo padesát a už je asi v přechodu. Má vyšší štíhlou postavu, modré oči a špinavě blond vlasy po ramena stažené do culíku. Na svůj věk má postavu parádní a tak jsem si chtěl u ní šplhnout. Proto jsem se Milanovi zmínil, jestli by jí neodepsal pár sponek ze skladu..
Milanovi je dvaašedesát a pomalu vyhlíží důchod. Ale kam by se hnal, když tady má teplé místečko, slušné peníze a navzdory své postavě i přízeň ženských. No, alespoň se tím rád v kantýně chlubí. Že tady už mu dala skoro každá. Přitom měří lehce přes metr šedesát, váží hodně přes metrák a má pivní mozol. Co mozol, úplný panděro. Holí se tak leda na lichý pátek sudého roku, mastných vlasů už má pomálu a jejich délkou pokročilou pleš sotva zakryje. Většinou chodí celý umolousaný a nezřídka má na sobě flek či díru. Už ráno cestou z domova! Tu jeho Marunu by každý chtěl poznat, když ho takhle pouští ven. Přitom se nemají vůbec zle..
Tak tomu, že by dala skoro každá?
Poté co Milan za Vlastičkou zamyká zevnitř, jde beze slova dozadu. Za všemi regály, co jsou až do stropu má vzadu takovou svojí zašívárnu. Dvě stará křesla, každé úplně jiné, to svoje dokonce houpací. Mezi nimi nízký stolek. Ještě mu doutná vajgl v plném popelníku a stojí tu od špinavých rukou osahaný hrnek s chladnoucím turkem.
VÍTEJ V MÉM KRÁLOVSTVÍ, VLASTIČKO.. Říká Milan.
CO MI TYKÁTE? PRO VÁS JEDINĚ PANÍ VLASTA!
Milan si toho ale vůbec nevšímá a otočí se zády k ní. Otevře šuplík psacího stolu hned vedle svého křesla a v něm má krabice různých velikostí elektrikářských pásek.
TAK KTEROU TI VYBEREME? Ptá se sám sebe Milan a otočí se k Vlastičce.
UŽ JEDNOU JSEM VÁM.. nedopoví. Místo toho jí popadne za ruku a zkroutí za záda. Ona padne na kolena a vykřikne bolestí.
AUUU! CO SI TO DOVOLUJETE?
Stojí ohnutý nad ní a vybírá pásku..
TAK TŘEBA TUHLE STŘEDNÍ, ZÁPĚSTÍ MÁŠ PĚKNĚ HUBENÝ! Zkušeně hodnotí její ruce. A nejen je. Vezme pásku, provlékne konec očkem a navlékne na ruku. Popadne jí silou za druhou a prostrčí jí dovnitř. Teď už jen pořádně zatáhnout za volný konec pásky a Vlastička klečí s rukama pevně spoutanýma před sebou.
TEĎ JEŠTĚ TU VĚTŠÍ NA KOTNÍKY.. ASPOŇ NAPOPRVÉ.. dodává spíš pro sebe Milan.
TOHO BUDETE LITOVAT! JEN CO TO NA VÁS NAHLÁSÍM! Vyhrožuje mu..
ALE NENAHLÁSÍŠ, NIC NENAHLÁSÍŠ, POSLUŠNĚ PODRŽÍŠ, JAKO VŠECHNY CO MI SEM CHODÍ.. a kopne nohou do velké papírové krabice pod stolem. Ta vyjede a zarazí se až o holeň Vlastičky. S hrůzou do ní pohlédne, otevře pusu dokořán, ale nevydá ani hlásku. Krabice je do poloviny plná přeštípaných plastových pásek. Různých velikostí, jsou tu černé, bílé.. Všehochuť.
TUHLE JAK JSI CHTĚLA VYMĚNIT ŽÁROVKY, JSEM SI TAM NECHAL KAMERU. A TO JSEM SE NESTAČIL DIVIT, JAK SIS MLADÝHO VYCVIČILA! UŽ DLOUHO SE O VÁS PO FABRICE LEDACOS ŠUŠKÁ, ALE NIKDO TOMU NECHCE UVĚŘIT!
TY BUDOU KOUKAT, JAK S NÍM ŘÁDÍŠ NAHÁ! NA SVŮJ VĚK MÁŠ POŘÁD SLUŠNOU POSTAVU! ALE CO TY KOZY?.. zavrtí hlavou.. TAKOVÝ SVĚŠENÝ..
TO BUDOU VŠICHNI ČUMĚT!
NEÉ, PROSÍM! TO NEÉ! Křičí Vlasta..
TO NEUDĚLÁTE, ŽE NE?
TO NESMÍ NIKDY NIKDO VIDĚT.. dodá tiše..
TAK SI KLEKNI DO KŘESLA, RUKAMA SE CHYŤ OPĚRADLA A DRŽ UŽ HUBU..
Chvilku dál tiše klečí, v hlavě jí to šrotuje. Srdce až v krku, rudá ve tváři a krve by se v ní nedořezal. Přišlo to tak náhle.. Pomalu se zkouší spoutanýma rukama opřít o hranu sedáku křesla, to se ale pod její vahou jen zhoupne. Silná ruka jí popadne v podpaží a pomůže vstát na nohy. Zápěstí i kotníky má pevně spoutané k sobě, to kdyby mu nechtěla podržet sama. Tváře rudé hanbou, srdce buší jako o závod.. Taková ostuda, pomyslí si. Tu bych nepřežila.
A ten hajzl, takhle si to s ním domluvil! Tím myslí mě. Já ale o ničem nevěděl, jen jsem chtěl pomoci s kytkou..
Stojí čelem proti houpacímu křeslu, předkloní se a oběma rukama sevře okraj opěradla. Zhoupne křeslo k sobě a vytáhne se na špičky. Klekne si koleny na kraj křesla, přitáhne se rukama a naskočí. Přenese váhu dopředu na kolena. Křeslo se zhoupne i s ní prudce dozadu až sklouzne k opěradlu. Zastaví se až nárty o přední hranu sedáku. Křeslo se s ní zuřivě houpe tam a zpět a Milan se jen nadrženě usmívá, jak už poslouchá.
Popadne jí za lem šatů a vyhrne je nahoru. Vykasá je až nad prsa a přehodí dopředu přes hlavu. Vykoukne na něj bílá podprsenka a bílá, pěkně zaříznutá tanga. Znalecky si jí poplácá po půlkách, až se celá zachvěje. Se sukní přes hlavu nic nevidí, ale je za to vlastně ráda. Milan na nic nečeká a kalhotky jí stahuje až po kolena. Jaký je to kontrast čistých, běloskvoucích kalhotek na tom starém flekatém křesle. To ale Vlastička nemůže vidět. Jen cítí, že jí zezadu rozepíná podprsenku a oběma rukama jí popadá za prsa. Tělem jí projede mráz, až se celá otřese.
PĚKNÝ, PĚKNÝ CECKY! Slyší kdesi za sebou a sykne bolestí, když je silou stiskne. Potom je opět pustí, až slyšitelně plesknou o břicho. Opravdu už nejsou pevné. I když to nebývaly nikdy. Jenže teď se na nich projevily další desetiletí gravitace. Jsou dlouhé a ploché.
Uvědomí si ten rozpor, v hodnocení jejích prsou. Nejdřív jí za ně nadával, ale mít je v ruce se mu líbí.
Slyší, jak si rozepíná pásek kalhot a spouští je po kotníky. Chvilku se neděje nic, až ucítí krátké silné prsty, jak se jí marně dobývají do její růžové pokladnice. Raději si nepředstavuje ty špinavé nehty, od kouření zažloutlé prsty, jen se snaží uvolnit. Chce to mít rychle za sebou. Srdce bije na poplach, zrychlil se jí dech, jako by právě přiběhla po schodech. Znovu vytáhl prsty a prostrčil svou ruku pod sukni k jejímu obličeji.
OLÍZEJ SI JE. AŤ TI TAM LÍP VKLOUZNOU. A ASPOŇ SE OCHUTNÁŠ! ŽE TY SE TAM DOLE MOC ČASTO NEMEJEŠ? Uchechtl se sám sobě.
Ten sprosťák! Sprchuje se ráno i večer. I když pravda, zrovna dnes ráno zaspala a nic nestíhala. Představa jeho prstů ve vlastní puse jí přijde naprosto odporná, ale zase nechce, aby jí to potom bolelo. Otevírá pusu a cítí, jak tlačí dva prsty dovnitř. Snaží se je naslinit, aniž by je moc ocucávala. Vyndá jí ruku z pusy a vrací se k jejímu pokladu.
Teď už cítí, jak se bezohledně, zato s úspěchem derou jeho prsty skrz závojíčky. Už má uvnitř dva. Kroutí s nimi a současně je tlačí dál a dál. Jako by vůbec nevnímal její pocity. Jako by mu nezáleželo na tom, jak jí v tuhle chvíli je..
Snaží se uvolnit a nechává ho klouzat do svého těla. Dokonce jí začíná být teplo.. Jinak teplo. To by nikdy nečekala. Teď z ní prsty vyklouzly a cítí ještě větší tlak. Ten ho musí mít pořádného. Nebere ohledy na ní a tlačí ho pořád dál a dál. Už na zádech cítí jeho panděro, které jí svou vahou na bedra donutilo prohnout hřbet a ještě víc vystrčit prdelku. Úplně jí rozpíná a navléká si její kundičku na sebe. Uf! Má ho v sobě až nadoraz. Chvilku v ní nehnutě zůstává, jako by čekal, až víc povolí. Má ho pěkně silného. Pozvolna ho začne povytahovat a opět zasouvat. Jen pár centimetrů. A pěkně pomaličku.
Kdyby tak Milan věděl, co to s ní dělá.. Zrazuje jí vlastní tělo. Vlhne a s každým zásunem to jde líp. S každým pohybem ho víc vytáhne a opět zajede. Sama začíná vzdychat a on vidí, jak je mokrá. Líbí se jí to..
Musí se jí to líbit, pomyslí si Milan a nahlas řekne:
TAK VIDÍŠ, KURVO, TOHLE JSI POTŘEBOVALA, VIĎ? TAK DĚLEJ, PŘIZNEJ, ŽE JSI MOJE KURVIČKA! ŽE CHCEŠ VYMRDAT TU SVOU NEMYTOU PÍČU. Směje se jí Milan..
Ještě, že nevidí pod sukní její obličej. Je celá rudá, je vzrušená a co je nejhorší a nikdy by tomu sama nevěřila, fakt to chce. Nejdřív si zoufale přála zázrak, ať se něco stane a on toho na poslední chvíli nechá. Jenže teď na chvilku být jeho kurvičkou CHCE!
A hlavně ať se neopovažuje jí takhle rozdělanou nechat!
Jenže to by ho popravdě nikdy nenapadlo! Pouští ruce z jejích boků a šmátrá jí po prsou. Jsou opravdu dost svěšené, ale zjevně mu to nevadí. Popadne je bolestivě za jejich konce a mezi palci a ukazováky sevře bradavky.
AU, TO BOLÍ!
MLČ, KURVO! LÁSKA MUSÍ BOLET, slyší za sebou a cítí na bocích, jak jí rve vytahaná prsa dozadu, kam až povolí. Drží si jí jako za opratě a houpe jí před sebou v křesle. Vrazí jí ho silou až nadoraz, hekne a povolí zhoupnout od sebe. Potom ještě víc sevře prsty a přitáhne si jí za cecky až k sobě, dokud v ní není nadoraz. Napichuje si jí v pravidelném rytmu houpacího křesla. Ona dole úplně teče a stydí se za své pocity. Je přece dominantní, vždycky byla! A teď je jí trapně za to, že si to tak užívá. Teče vzrušením. Třese se chtíčem. Křičí rozkoší. Tělem jí projíždí vlna horka za vlnou. Začíná se třást.. Křičí.. Stříká mu na koule svým mokrým orgasmem. Na chvíli necítí bolest z vytahaných prsou.. V tom, jako by mu ještě narostl, začíná se třást i on, pouští se opratí a nechává jí napichovat na svůj stříkající ohon setrvačností houpajícího se křesla.. Jen mu trochu pomáhá rytmickým sešlapáváním pravačky za houpací ližinu. Když z něj vytryskne poslední sperma, sundá nohu na zem, narovná se a nechá si jí vyklouznout.. Má to celé lety natrénované.. V klidu si natáhne trenky a džíny, aniž by se otřel. Ona se dál jen křečovitě drží opěradla a je ráda za sukni přes hlavu.. Slyší dvoje cvaknutí štípaček a cítí uvolňující svobodu na rukou i nohou.
TAK UŽ MI VYPADNI Z TOHO KŘESLA, CHCI SI DOPÍT KAFE!
Slyší za sebou. Seskočí rychle na zem, natáhne si tanga, nacvičeným pohybem projede prsty pod gumičkou, aby je srovnala v rozkroku. Bezmyšlenkovitě si nacpe vytahaná prsa zpátky do košíčků a zapne podprsenku. Nakonec spustí i šaty z hlavy a rukama se přesvědčí, že jí sklouzly zpátky až po kolena.. Aniž by mu věnovala jediný pohled, rudá ve tváři se otočí a rázným krokem odchází.
POŠLI SI VE DVĚ MLADÝHO PRO TY PÁSKY!
A KDY PŘIJDEŠ ZNOVU? CO TŘEBA ČTVRTEK? Slyší v dálce za sebou smích, když sahá po klice.
Je zamčeno, naštěstí klíč zůstal v zámku. Odemkne a vystřelí ven. Ve chvíli, kdy třískne dveřmi, sykne potichu: NASRAT!

Stojím opřený o její stůl a nechápu tu dnešní brutalitu. Kde se to v ní bere? Jako by ze mě chtěla vytřískat duši. S každou ranou se prohnu a syknu bolestí. Z očí se mi koulí slzy jako hrachy, snažím se ale držet statečně. Musí mít důvod.. A já musím zezadu vypadat hrozně!
Konečně toho nechává a já cítím studené slzy tekoucí na tvářích a pálící záda. Zadek v jednom ohni, zrovna včera mi doma domlouvala pravítkem. Dnes do toho kabel.. AU!
OBLÍKNI SE A ZMIZ MI Z OČÍ. DNESKA UŽ TĚ TU NECHCI VIDĚT!
A VE DVĚ MI SKOČ NA ELEKTRO PRO PÁSKY.
A PŘINES I METR GUMOVÝHO KABELU. TAK 3 x 1 Cu!
Cože mám donést?
V MĚDI! MILAN UŽ BUDE VĚDĚT..

Je 14:48 a zvoním na zvonek Sklad elektro. Nechci, aby mi vedoucí ve dvě utekl, proto jdu o chvilku dřív. Čekám, až mi přijde otevřít. Ani jsem netušil, že si s Vlastičkou tykají. Říkala přece Milan.. Zkouším pro jistotu kliku a ejhle. Je odemčeno. Otevřu staré dřevěné dveře a nakouknu. Haló.. Je tu někdo?
Po chvilce vyjde zezadu Milan a zívá rozespale.. Takovej vagus a vedoucí, pomyslím si. A ještě tu v práci spí. To je život..
Dobrý den, pane vedoucí. Mám donést ty pásky a nějaký kabel.
POJĎ DÁL A ZAMKNI! JAKEJ KABEL?
Prý tak metr dlouhý, třikrát jeden v mědi! Dodám důležitě..
JO TÁK, UŽ ASI VÍM, NA CO HO POTŘEBUJE.. usmál se pro sebe. Došel tedy ještě mezi regály, vzal konec jednoho černého klubka a rukou chytil konec. Omotal si ho natřikrát kolem dlaně a roztáhl ruce od sebe. Potom ho u klubka odstřihl kleštěmi a podává mi ho. Vezmu ho v půli mezi palec a ukazovák a podezíravě ho zkoumám.. Bude to stačit? Říkala metr!
NEBOJ SE, TOHLE TI BUDE STAČIT.
Ale ne, to není pro mě! To je pro Vlastičku.. Dodám znovu.
BUDE TI STAČIT, říká, jako by mě vůbec neposlouchal.
Otočí se a jde dozadu za regály. Následuju ho jako pejsek, ještě mi chybí ty pásky. Dojde až ke křesílkům a otevře šuplík kancelářského stolku vedle. V něm jsou otevřené krabičky pásek různých velikostí, od dvou nejdelších zespodu vyndá úplně nové balení. Položí je na stolek mezi křesílky a posadí se do houpacího křesla.
Není to na kytku moc velký? Ptám se ho.. A mě jich stačí jen pár.. Dodám ještě.
JO, TOBĚ STAČÍ PÁR, ALE VLASTIČCE SE BUDOU HODIT VŠECHNY!
A POLOŽ SI TEN KABEL, CHCI S TEBOU JEŠTĚ MLUVIT..
Položím si tedy kabel na stolek, ale jak byl ohnutý, ožije jako had, narovná se a sklouzne ze stolku na zem. Ohnu se pro něj a vzadu se mi vyhrne tričko.,
UKAŽ.. CO TO TAM MÁŠ? Všimne si na mých bedrech rudých naběhlých jelit.
Nic, snažím se vstát a triko si stáhnout zpátky..
Zvedám se, ale lem kalhot i s páskem mi v předklonu odstává. Než se stačím ohradit, popadne mě za něj a přitáhne k sobě.
NO CO TO TAM MÁŠ, UKAŽ MI TO! A rovnou mi vyhrne triko až k lopatkám..
TY VOLE! Vyklouzne mu.. TA TI TEDA DÁVÁ!
Nikdo mi nic nedává, hájím sebe i Vlastičku..
Nikdo nemusí nic vědět. Chci udělat krok dopředu a vytrhnout se mu. Drží mě ale pevně, proto ho jen zhoupnu i s křeslem dopředu. Potom se zapře nohama a i se mnou se zhoupne zpátky.
POČKEJ JEŠTĚ, TO CHCI VIDĚT! ŘÍKÁ SE TU O VÁS DVOU VŠELICOS, NIKDO TOMU ALE NEVĚŘÍ.
ŽE TI RADŠI NESEŘEŽE JEN PRDEL? Ptá se spíš sám sebe, přestože vidí, že většina naběhlých fialových pruhů vede právě zpoza kalhot. Na nic nečeká a rovnou mi je stáhne po kolena.
TY KRÁÁÁVO! TO JSOU PRUHY..
Stojím zády k němu se staženými kalhotami nahý. Až se mi z toho ponížení začíná nalévat přirození.
Prosím pusťte mě! Už musím jít! Zkouším chabě..
NO TO BUDOU VŠICHNI ČUMĚT! Jednou rukou mě stále drží za stažené kalhoty a k tomu se ozývá cvakání spouště, jak si mě fotí na mobil.
Neééé! To Nesmíte! Pane vedoucí.. Prosím! Za nic na světě se to nesmí nikdo dozvědět..
Prosím! Pane..
OTOČ SE! A SVLÍKNI SE DONAHA, CHCI TO VIDĚT!
Rudý jako rak, se sevřeným hrdlem si přetáhnu i tričko přes hlavu a nervózně ho žmoulám v ruce.
TAK OTOČ SE! Pomalu se obracím čelem k němu a všimne si, jak mi v něm cuká.
TAKŽE TOBĚ SE TO LÍBÍ.. směje se.
Hanbou se můžu propadnout. Ale k mé smůle se nikam nepropadám. Stále tu před ním stojím. Úplně nahý, jen nohy mi k sobě drží džíny stažené po kotníky.
TAK PODÍVEJ SE, UDĚLÁME SI SPOLU DOHODU! JÁ TO NIKOMU NEŘEKNU..
Děkuju, moc děkuju, pane vedoucí..
MILAN, PRO TEBE MILAN! Opraví mě.
Moc Vám děkuju.. Milane. Přidám nejistě..
Máte to u mě, budu Vám za to vděčný, opravdu vděčný. Dodám s úlevou..
Potom ale udělá něco, čím mě naprosto šokuje. Rukou mě popadne za péro a stáhne k zemi. Aby mi ho neutrhnul, padnu mu k nohám. Klečím mezi jeho koleny a vystrašeně na něj zírám. Jen se usměje a pokyne bradou do vlastního klína. Vidím na jeho zmaštěných kalhotách rostoucí bouli.
VYKUŘ MI HO! UKAŽ SVOU VDĚČNOST..
Jen nasucho polknu, a zatímco slyším:
NO TAK, BUDE TO? NEBO ROZEŠLEME TVOJE FOTOALBUM? Teatrálně si hraje s mobilem..
Uvědomím si..
Zvířátko je opět chyceno!
Znovu mám pocit zmaru..
Zvedám ruce k jeho opasku a rozepínám kovovou přezku. Musím pásek pořádně utáhnout, aby západka vyklouzla z otvoru a uvolnila pásek. Knoflík měl už rozepnutý, protože ho kvůli panděru nedopnul. Stáhnu zip až dolů..
UKAŽ, POMŮŽU TI! JDE TI TO JAK LAČNÝMU SRANÍ..
Nadzvedne se v křesle a stáhne si kalhoty i pruhovanými trenkami po kotníky. Sedí tu pohodlně v ošoupaném houpacím křesle, ještě se posune dopředu ke mně, takže se trochu víc zakloní. Velké břicho se teď zdá o něco menší. Zato přes hranu křesla mu dolů k zemi visí..
Obrovské chlupaté koule. A mezi nimi tlustý upatlaný čurák. Taky chlupatý!
BOŽE, pomyslím si.. No to NE! Na délku tak dvanáct, čtrnáct centimetrů a v průměru nejmíň čtyři. Možná pět centimetrů.. Ale teď v klidu! Když ještě visí..
TAK ŠUP S NÍM DO PUSY! JAKO KDYŽ TĚ HULÍ VLASTIČKA.. Směje se vlastnímu vtipu.
Nesměle ho beru do ruky a podívám se tázavě na Milana.
DĚLEJ, NEKOUŠE!
Vůbec se mi do toho nechce. Je celý chlupatý a navíc ulepený zaschlými šťávami. Váhám.. Naposledy naprázdno polknu, zavřu oči a pootevřu pusu. Poslepu se přiblížím k němu a dotknu se ho rty. Slepená předkožka mě zastudí na rtech a ucítím, jak mě silná ruka natlačí proti němu.
ZASTRČ JAZYK POD KŮŽIČKU! TÁÁÁK, PĚKNĚ.. SAMA SE TI PŘED NÍM ROZEVŘE.. A POŘÁDNĚ SI HO NEJDŘÍV OČISTI!
BEZTAK NA NĚM MÁŠ SVOU VLASTIČKU! Směje se zlomyslně..
Překvapením otevřu oči, a aniž bych ho vyndal z pusy, vzhlédnu k němu. Vytřeštím oči, drží v ruce mobil a celé moje ponížení si natáčí. Jen na mě s úsměvem kývne, že je to v pořádku a rukou si mě opět přirazí až po mandle. Zvedne se mi žaludek a pokusím se ho dostat z pusy.. To se mi ale nepodaří, nedovolí mi to. Dál mě pevně drží. Jen už nepřiráží tak hluboko. Vzdávám bojkot a opět zavřu oči. Už mu pořádně narostl, v průměru má snad pět a půl, možná šest centimetrů. A na délku je to taky pořádnej macek! Zjišťuju, že má opravdu silné ruce a proto se víc nevzpínám. Jen se ho snažím co nejlíp vykouřit, aby byl spokojený a brzy stříkal. Bolí mě koutky pusy z toho nepřirozeného rozevření a trvá to snad deset minut.. Bože, ať už je.. Přeju si v duchu.. Rukama ho popadnu za koule a promnu je. Jsou fakt obrovské! Každou mám v jedné ruce a cítím, jak mě chlupy lechtají na dlaních. Zkusím je trochu mačkat, a když nijak nereaguje, přidávám na stisku. Současně si mě naráží, pohrává si se mnou hlavou jako se svou hračkou. Už nebere ohledy na mé mandle. Jestli mě to natahuje, nebo ne. Dokonce se zdá, že mu přirážení v krku dělá moc dobře. Nedokážu to množství slin polykat, mám jich pořád plnou pusu. Dávno mi tečou po krku, na prsa a stékají po břiše. Kolem pusy mám pěnu smíchanou z vlastních slin a směsi všeho, co na něm měl on. Mačkám koule stále silněji a on si slastně vymrdává mou ústní dutinu houpáním křesla. Chroptím, zoufalým pokusem to udýchat, když konečně začíná stříkat. Ty obrovské koule musely být plné, protože mě doslova topí přívalem semene. Hltám ho, abych se neudávil. Proud však stále stříká v opakujících se dávkách. Bylo jich snad osm, deset. Konečně je po všem. Ještě mě drží za vlasy, dokud ho jazykem celý neočistím, jako hodná kurvička.
Když je po všem, pouští mi hlavu a otevírám oči. Rozkoukávám se ve světle po té době, co jsem měl víčka pevně sevřená. Vidím, že mě stále ještě natáčí. Cítím se hrozně. Právě jsem poslušně vykouřil a spolykal chlapa víc než dvakrát staršího, než jsem sám. Navíc tak zanedbanýho..
Sahá volnou rukou vedle sebe do otevřeného šuplíku a podává mi kartičku. Drží mi jí kus před obličejem a vidím nápis: PŘEČTI TO NAHLAS: a pod ním text.
Odkašlu si a začnu nahlas číst:
DĚKUJI, PANE, ŽE JSTE PŘISTOUPIL NA NAŠI DOHODU. ZA TO K VÁM BUDU Z VDĚČNOSTI DOCHÁZET, STEJNĚ JAKO DNES. PRAVIDELNĚ!
Pravidelně? Žasnu nad textem..
NO, CO TŘEBA SUDÝ PÁTKY? PO SKONČENÍ SMĚNY? Navrhne a vrátí kartičku zpátky.
Civím na něj překvapeně, a když vidím, jak bere do ruky kabel pro Vlastičku, raději polknu slinu a zastřeným hlasem odpovím:

Ano, Pane! Sudé pátky ve dvě..