První den, co to doma vede Káťa

Máme tu první den, kdy jsme si řekli, že zkusíme zavést náš nový systém fungování domácnosti. Máme jasně daná pravidla – prozatím spíše otevřená, máme jasně dané hranice – prozatím spíše mírnější. Podstatou je, že to dneska doma vede Káťa: Nesmím odporovat, musím poslouchat, nesmím se udělat bez dovolení: Cokoliv poruším, Káťa mě může potrestat, v opačném případě odměnit.

Den začíná: Zvoní budík… Je 7:30 a já se budím s obavami, co mě bude čekat, co mi Káťa nachystala za úkol. Ufff, nic, čekal jsem kde co, ale Káťa je už v práci, jen mi telefonu cinkla stejná zpráva, jako každý den: „Dobré ráno miláčku, nezapomeň si svačinu.“ Procházím celý byt, ale nikde žádné zadání nenacházím. Zvláštní. Nechala si ujít takovou příležitost, sám tomu trošku nevěřím, protože v tomhle je docela škodolibá.

Celý den v práci dumám nad tím, co mě doma odpoledne asi čeká. Napůl se bojím a napůl se těším. Vím, že Káťa je skutečně kreativní, takže zadání nebudou jednoduchá, ale zároveň je moc šikovná, takže pokud bude nějaká odměna, bude to zážitek.

Konečně jedu domů: Celodenní dumání nad tím, co všechno se bude a nebude a dít, mě dostává do varu. Cítím, že v nasáklých trenýrkách je mi docela těsno – dnes už snad posté. Těším se Káťu, určitě nebude tak striktní, dělá mi to ráda, takže než najedeme na náš nový režim, hezky se na ní usměju a donutím jí pokleknout: Jsem nadrženej jak dlouho ne, vyloženě se těším, jak jí chytnu ty její vlasy. Miluje to.

Přicházím ke dveřím, zasunuju klíč do zámku a v tom se dveře otevřou: Káťa stojí mezi dveřmi, na sobě delší tričko, v kalhotkách a bosky, nasmívá se jak sluníčko a se slovy „Tak pojď…“, čeká až vejdu. Zavírá a políbí mě jako vždycky, když přijdu domů. Její tělo se ovíjí kolem mě, polibky jsou intenzivnější a já jí zajíždím rukou do vlasů, abych si jí mohl stáhnout dolů. Za poklopcem už mi tepe a v tom… Přestává a odstupuje.

„Do naha, brouku.“, říká s absolutně kamennou tváří, opřená o zeď, s rukama založenýma na prsou. „Ale no tak, to nemůžeš…“, ví že nemám rád chodit doma nahej, často to po mě chtěla, líbí se jí na mě koukat. Ale v týhle situaci, parťák v kalhotech v pozoru… „Opakovat to nebudu, dneska jsem paní já.“, říká nekompromisně Káťa. „No do naha, šup, ať už to je.“ , pobízí mě se škodolibým úsměvem. Úsměv mi zamrzá, neochotně vyrážím k ložnici, abych se svlékl. „Hned, šup, teď a tady.“, dodává Káťa a vstupuje mi do cesty. „Hadry na zem, pak si je poklidíš.“, říká. Začínám se svlékat: Rozepínám košili, házím jí na zem, svlékám kalhoty, ponožky a s utrpeným pohledem, bezeslov, žádám o svolení si nechat alespoň trenýrky. „Ne ne, nic nebude. Do naha a na zem.“, stojí si za svým. Trenýrky sjíždějí na zem a já stojím na chodbě u dveří, jak jsem přišel. Péro stojí a line se z něj kapka, která se táhne až ke kolenům, čekám co bude.

„To máš za tu svačinu, nevzal sis jí. První úkol, co jsi dostal a hned ho nesplníš. Za to se mi tu budeš dneska procházet nahej, ať si tě můžu prohlížet.“ , říká Káťa a mě dochází, že to měla předem vyhraný: Svačinu zapomínám vcelku pravidelně. Usazuje mě ke stolu, kde čeká svačina. Jsem jak na trní, tep vysoko nad stovkou, nadrženej, poníženej a nesmím nic. Posvačíme teďka, jako tomu obvykle je, když se sejdeme odpoledne doma.

Snažím se dělat, jako že nic, aby si myslela, že zas tak moc v hrsti mě nemá. Konečně dojídáme svačinu. „Co kdybychom šli na zahrádku? Je tam dneska krásně, mohli by sme…“, Káťa hned pochopila, že jediné co chci, je možnost se oblíct a zarazila mě. „Ne ne miláčku, už dlouho říkáš, že si chceš pustit nějakej film, tak na něco mrkneme…“ a během chvilky sedíme na gauči, film už běží, takže je vidět, že to měla hezky naplánovaný: Scénář se opakuje, dělám jakože nic a že mě film skutečně zajímá. V tom si Káťa dělá pohodlí, hlavu si pokládá na opěrku gauče a její bosé nožky pokládá do mého klína. A je to tu zase: Jsem v pozoru, Káťa samozřejmě nožky nenechává v klidu a sem tam s nima pohne. Dostávám se do varu. Začíná si hrát, ze mě to teče, takže to krásně klouže: Její nožky miluju, už se neudržím a beru si je do rukou.

„Ruce za hlavu, brouku.“, usmívá se a pokračuje. „Nezapomeň, že k tomu, aby ses udělal, musíš mít můj souhlas.“, dodává. „Prosííím!“ žadoním, ale není mi to nic platný. Vím že se to blíží. Nárty a prstíky už má celý zapatlaný a já jediný co můžu, je koukat se a mít ruce za hlavou.

„Ochutnej se.“, dodává, jednou nožkou mě dál dráždí, druhou mi dává k puse: Miluju její prstíky, olizuju se jeden podruhým, čistím moje stopy. Vře ve mně všechno, zbývají sekundy: Káťa to ví taky: Dává nožky pryč. „Abys věděla, že jsem na tebe hodná, můžeš si to udělat sám, ale budu se koukat.“, ví, že to nemám rád. Ale teď je mi to jedno: Zaměstnávám svou ruku a odpočítávám sekundy, vím že to bude hned – budu to mít za sebou. „Dost! Ruce pryč!“, zastavuje mě Káťa, která přesně odhadla ten moment. Bože, mlátí mi v něm, jak snad nikdy, sperma ze žaludu vytéká po kapách… „Stoupni si.“, říká, nechápu co se chystá, před gaučem máme místo sotva na nohy, pak je konferenční skleněný konferenční stolek. Poslechnu a stojím, doufám už jen v to, abych se mohl vystříkat, ať je zatím cokoliv:

„No, pokračuj, můžeš si to udělat… Ale pěkně na stůl, do poslední kapky.“, beru péro do ruky a začínám honit jako zběsilej: „Pomaleji brouku, chci si tě natočit: Budu se na to koukat pořád dokola.“, mírní mě Káťa a vytahuje mobil: Všechno je mi jedno, klidně se nechám natočit.

Konečně: Stříkám, dle jejího přání kropím skleněný stůl. Show je u konce, ale Káťa nepřestává natáčet, říkám si, co asi bude dál: „Když jsem řekla ochutnej se, myslela jsme to vážně.“ a kouká na stůl. Příčí se mi to, ale neodvažuju se odporovat. Klekám a lížu, co jsem natropil… Káťa se spokojeně usmívá a ukončuje záznam.

„Tak miláčku, a tohle byl jen začátek…“, říká spokojená Káťa a já upadám vyřízenej na gauč.

Pokračování příště! :)