Zklamání z dolního šuplíku

829 views

Dlouho jsem jen ležela. Nahá, tichá, naslouchala jsem svému tělu.
Vzduch byl chladný, okno pootevřené, do místnosti proudil jemný závan jara – trochu vzdušný, trochu vlhký, s vůní kvetoucí noci.
Byt byl tichý. Až příliš.
Žádné kroky, žádné hlubší nadechnutí za mými zády, žádné paže, které by se přitiskly k bokům.

Zůstala jen touha.
A šuplík.

Věděla jsem, že to není ono… ale stejně jsem ho vytáhla.
Štíhlý, plastový, studený na dotek. Zapnula jsem ho. Vrněl jako kocour, který se nikdy nevyspí do mužnosti.
Pohyboval se nahoru a dolů. Mechanicky. S přesností, bez vášně.
A já se snažila tomu všemu dát význam.

A neozval se ani žádný hlas, co by mi pošeptal, jak krásně vypadám.
Žádná dlaň, co by mě přidržela, když se prohnu.
Žádné oči, co by v nich hořelo víc než naprogramovaný rytmus.

Byl to jen náhradník.
Trochu zoufalá snaha umlčet to, co se ve mně už dny hromadí.
Ale každý nádech mi připomínal, že skutečný dotek nevibruje… on pulzuje.
S mužem, který ví, jak se nadechnout vedle mě.
Který mě pohladí i beze slov.
A který mě nenechá nikdy zapnout nic na baterky.

Tak jsem se po chvíli zastavila.
Vypnula ho.
Zůstala v tichu.

A myslela… možná na tebe.
Na někoho, kdo by vstoupil do dveří, aniž bych musela prosit.
Kdo by jen položil dlaň na moje stehno – a všechno by se proměnilo.

Ne… tohle nebylo ono.
Ale někde tam venku to ono možná je.
A já jsem připravená.
Až opravdu přijdeš.