Déšť

Od včerejška prší a tak sedím doma a přemýšlím. Je tolik druhů deště a tolik různých pohledů na déšť. Někdo déšť nenávidí, protože je vše vlhké, půda rozbahněná a vyvolává to smutek v duši. Jiní déšť milují, protože dává život všemu živému a vzduch při něm nádherně voní.

Já miluji letní déšť, který tak nádherně chladí rozpálený asfalt a voda v rybníce je najednou úplně jiná, než když svítí slunce. A když se k tomu přidá bouřka a sleduji to nádherné světelné představení na obloze, jsem součástí přírody a je mi dobře na těle i na duši.

Mám ráda i jarní a podzimní déšť, kdy pozoruji kapky stékající po skle a tvořící roztodivné tvary, nebo tanec deštníků všech možných barev a velikostí. Děti v barevných pláštěnkách a holínkách hrající si v kaluži, jak já jím závidím. Pamatuji jak jsme to dělávali taky s bráchou a bylo nám jedno, že se máma bude zase čertit. A co teprv v létě na boso, když byla voda v kalužích horká.

Jen ty zimní deště nemám ráda, kdy mráz zalézá až za nehty a zmoknout znamená mrznout.

Ano, déšť může přinést i zkázu a smrt, ale jsem přesvědčena, že kdybychom se řídili přírodou a jejími zákony, důsledky by nebyly tak devastující.

Déšť je pro mě symbolem života a proto ho mám ráda.