NEVĚRA

Na toto téma se zde napsala spousta blogů, proběhla spousta diskuzí, ale já si chci napsat blog svůj 😊

Když se mi v pubertě začala zapalovat lýtka a začala první rande, první lásky, první vodění za ruce a první ocicmávání, při představě, že se můj chlapec podívá na jinou, jsem byla úplně nepříčetná, zhroucená a nešťastná. Říkala jsem si, že bych nikdy v životě nesnesla nevěru a že bych to nikdy neodpustila. Můj otec byl poměrně velký kurevník (budiž mu země lehká) a máma se kvůli tomu trápila. Já to prožívala s ní, protože to prostě byla moje máma a utěšovala jsem jí, když plakala a říkala jí, ať se s ním rozvede. Jeho nevěra nespočívala v tom, že si někde narazil nějakou couru na jednorázovku. Byl voják z povolání, přes týden bydlel mimo náš domov a mimo náš domov měl další dlouhodobé paralelní vztahy. A to jsem skutečně vnímala tak, že z matky dělá prostě debila. Přesvědčení o tom, že ve vztahu musí být absolutní věrnost mě držela ještě v průběhu mého prvního vážného vztahu ve dvaceti letech.

Potom jsem ale začala věci vnímat pozvolna jinak.

Když mi bylo 26 let, našla jsem si chlapce – Káju. Kája byl hodný, měl rád zvířátka, byl chytrý, studoval VŠ, byl spolehlivý, ale postupem času jsem zjistila, že je pro mě extrémně nudný a sex byl tragédie. Tím ho nechci hanit, nebyl špatný člověk, jen se prostě ukázalo, že spolu nemáme nic společného. Bohužel mě tak strašně miloval, že nechtěl věřit tomu, co jsem mu říkala, a to byl fakt, že náš vztah nemá smysl a nikam nevede. Bydleli jsme spolu, posledního půl roku jsme spolu už nespali, občas byla i snaha z mé strany s tím nějak pohnout, ale znásilňovala jsem sama sebe, nešlo to. Byla jsem nadržená, chtěla jsem chlapa, který bude zvíře, vrhne se na mě, vezme si mě, ale Kája byl takový Kája….Při pokusu o šukání vypadal spíš jako někdo, kdo vám rozbil oblíbený hrníček na kafe a jde se omluvit, než nadržený chlap. Dokonce jsem mu řekla, ať si zaplatí šlapku, ať se něco přiučí. A myslela jsem to opravdu vážně. On mi řekl, že na ten sex prostě není. Jednoho krásného dne se to stalo. Byla jsem nevěrná. Nebylo to plánované, ale stalo se to. Nebylo mi z toho dobře a nikdy jsem na to nebyla pyšná. A potom jsme se s Kájou rozešli.

Mé hodnocení nevěry se začalo trochu měnit. Ne proto, že jsem to udělala já, ale proto, z jakého se to stalo důvodu. Vím, že zpětně bych se zachovala jinak. Ukončila bych náš vztah dřív, než k tomu vůbec došlo. Správné to nebylo. Když vidím, co se okolo mě děje, když čtu profily na amatérech…Říkám si: „Je v dnešní době ještě vůbec někdo schopen být celý život s jedním člověkem a je schopen být mu věrný? A co vlastně už je nevěra a co ještě nevěra není?“ Od té doby jsem nikdy nevěrná nebyla. Upřímně musím tedy říci, že to nebylo pouze z důvodu mého svědomí a ublížení někomu druhému, dalším důvodem je má pohodlnost. Tahat se s někým jiným a vymýšlet si pracovní schůzky, návštěvy příbuzných, kafe či víno s kamarádkou, hlídat mobil, vše mazat, to mi za to nestálo nikdy. A pořád razím teorii, že pokud s někým nejsi spokojený, tak s ním prostě nebuď. Já vím, já vím…Děti, hypotéky atd. atd. Kolik vztahů je tak krizových, že se jeden či druhý rozhodne šukat jinde? Nemůže to být také tou lidskou nenažraností, většími možnostmi navázat kontakty přes sociální sítě a vlastně celkově dobou, která mi přijde, že kdo se nekurví, není IN.

Téma nevěry je těžké. Každý to hodnotí jinak. Každý má jiné důvody. Chápu, že se to může stát – vánoční večírky, dovolené s kamarády, víkendová návštěva příbuzných na druhém konci republiky nebo prostě pár skleniček chlastu někde v baru. Stane se to jednou, nikdo se to nedozví, nemluví se o tom a zřejmě se to taky už nikdy opakovat nebude. A kdyby mi můj drahý někdy řekl, že k této akci kdysi došlo, důvod k rozchodu by to nebyl. Jsme jenom lidi a stát se to prostě může. Ale v případě, že je někdo ženatý, vdaný či zadaný a pojme to jako můj drahý otec – že z vás dělá krávu či vola, je to špatně a je to sviňárna. A svědčí to pouze o neschopnosti daného jedince vyřešit si své osobní problémy. Poslední odstavec a pak se již budu oddávat virtuálnímu lynči. 😊

Kdysi mi zde psal nějaký chlapec okolo dvaceti let, že hledá milenku. Ptala jsem se ho, proč? Prý se svou přítelkyní, se kterou je UŽ půl roku není spokojený. Ptala jsem se ho, proč se s ní tedy ve dvaceti letech nerozejde, nenajde si jinou nebo si případně pouze neužívá. Odpověď byla, že už si na ní zvyknul. Tak do prdele….Kde to jsme? 😊

Pěkny den všem.