Návrat do skutečného života

Nedávno jsem si uvědomil jednu dost nepříjemnou věc.

Jsem idiot.

Ne takový ten běžný idiot, co zapomene koupit rohlíky nebo nechá klíče v zámku. Já jsem trochu sofistikovanější druh idiota. Já jsem totiž zapomněl, jak fungují lidé.

Konkrétně ženy.

Poslední dobou jsem totiž většinu své „společenské interakce“ provozoval na Amatérech. A když říkám interakce, myslím tím něco, co interakcí nazývám já, protože interakce nikdy není jednosměrná.

Napíšu ženě milý komentář. Pochválím její úsměv. Oči. Tělo. Někdy se přiznám, že i prsa, protože některé ženy je prostě mají tak krásná, že by byla skoro škoda o nich mlčet. Takže člověk napíše něco hezkého, trochu galantního, trochu hravého… a pak čeká.

A čeká.

A čeká.

A nic.

Žádná odpověď. Žádný úsměv. Jen ticho. Takové to digitální ticho, které začne člověka pomalu nahlodávat.

Po čase se do hlavy vkrade zvláštní myšlenka.

Možná o mě vlastně nikdo nestojí.

Možná jsem úplně nezajímavý.

Možná jsem jen další chlap v nekonečné řadě chlapů, kteří ženám na internetu píšou.

A víte, co je na tom nejhorší?

Že jsem tomu začal věřit.

Pak se ale stala úplně obyčejná věc. Tak obyčejná, až je skoro směšné, že mi otevřela oči.

Byl krásný slunečný den a já se šel projít na náplavku. Po těch dlouhých zimních měsících to bylo skoro jako malé znovuzrození. Slunce, lidé venku, smích, skleničky vína na stolech.

A hlavně ženy.

První opravdu teplé dny mají jednu zvláštní vlastnost. Některé ženy odloží džíny a kabáty a vytáhnou šaty. Lehké. Vzdušné. Takové ty, které se při chůzi jemně pohupují kolem boků a odhalují více ženské kůže.

Seděl jsem chvíli na zídce u vody a jen tak pozoroval život kolem sebe.

A pak šla kolem ona.

Světlé šaty, které jí končily kousek nad koleny. Slunce jí svítilo do vlasů a vítr si s nimi trochu pohrával. Když procházela kolem mě, instinktivně jsem zvedl oči.

Na vteřinu jsme se střetli pohledem.

Usmál jsem se.

A ona… se usmála zpátky.

Ten úsměv byl krátký, ale měl v sobě něco hravého. Takové to tiché ženské „všimla jsem si tě“.

A pak přišel ten moment, který na internetu nikdy nezažijete.

Podívala se mi do očí o něco déle.

A pak její pohled pomalu sklouzl dolů.

Přes ramena.

Přes hrudník.

Až někam k pasu.

Takové to nenápadné, ale naprosto zřetelné ženské prohlédnutí, které vám říká: ano, všimla jsem si tě taky.

A já jsem si v tu chvíli uvědomil, jak moc mi tohle chybělo.

Ten pocit, že si vás žena prohlíží.

Že přemýšlí.

Že si vás na malý okamžik pustí do své hlavy.

Možná jen na dvě vteřiny. Možná jen s malou, lehce hříšnou představou.

Ale je tam.

A najednou jsem si připadal… jak to říct…

Viděný.

A zatraceně živý.

Je zvláštní, jak málo někdy stačí. Jeden úsměv. Jeden pohled. Jedna krátká chvíle, kdy mezi dvěma lidmi přeskočí jiskra – i když jen na pár vteřin.

Najednou jsem si připadal mnohem víc jako chlap než po stovkách internetových komentářů.

A možná je na tom všem nejvtipnější jedna věc.

Já jsem si vážně myslel, že problém je ve mně.

Že nejsem dost zajímavý.

Dost přitažlivý.

Dost cokoliv.

Přitom jsem jen seděl na špatném místě a čekal na reakce, které tam vlastně skoro nikdy nepřicházejí.

Skutečný svět je totiž pořád překvapivě jednoduchý a daleko pestřejší než ten svět za displejem.

Usměješ se na ženu.

Ona se usměje na tebe.

Chvíli se na sebe díváte o něco déle, než je úplně nutné.

A někde v hlavě vám probleskne malá, lehce hříšná představa, jaké by to asi bylo stát vedle sebe ještě o něco blíž.

Ale pak se jen minete na chodníku.

A přesto vám ten krátký okamžik dokáže zvednout náladu na celý den.

Takže ano.

Oficiálně přiznávám, že jsem idiot. Ale aspoň idiot, který si po dlouhé době znovu vzpomněl, jak chutná ženský úsměv. A jak příjemné je, když vám ho žena vrátí.

A teď mě zajímá jedna věc…

Došli jste někdy k podobnému procitnutí, nebo nikdy ani nebylo potřeba?

Vzpomínáte si na poslední chvíli, kdy jste si s někým cizím jen tak vyměnili pohled, který měl v sobě něco víc?

A otázka hlavně pro ženy: Všimnete si, když se na vás muž na ulici dívá s obdivem – a baví vás si ho na chvíli stejně nenápadně prohlédnout?