Všechny podoby vody

Byl jsi jak drobná kapka ranní rosy, co se pomalu sklouzla po oblině listu a dopadla na hladinu rybnika. Malá změna, které by si nikdo nevšiml. Přesto tam byla.

Horký den v centru, všude plno lidí. Přesná definice pekla, pro mojí sociální poruchu. Šli jsme do toho děsného kopce snad věčnost. Daleko od nich, od jejich hluku.

Seděli na lavičce, vysoko nad střechami domů, a vedli hovory, co spolu vedou dávní známí, co o sobě vědí vše a vlastně nic.

Zpět dolů jsi zvolil jinou cestu, starou, trochu zapomenutou, bylo to, jako by v tom rušném městě, najednou byl úplně jiný svět. Takový, který je mi blízký, tichý, klidný, pod nohama měkká zem, i přes to parno vlhká. Staré mohutné zdi ten malý ráj oddělovaly od zbytku uspěchaného světa. Majestátní kaštany, rozložité, a právě kvetoucí.

Tvůj něžný dotek, lehký, opatrný. Změnil vše. 

Už jsme nešli jako dva cizí lidé, držel jsi mě za ruku tak, jak se drží vzácný poklad. Zastavil, přitáhnul mě k sobě. Políbil. Bylo to zakázané, opatrné a nesmělé, přesto kurážné. I když jsme pak šli tím nejrušnějším místem ve městě, mě to bylo jedno. Když jsi mě držel za ruku, okolní svět najednou nebyl, nechala jsem se vést, netušila kam jdeme a bylo mi to jedno. Já, kontrolou posedlá, se nechala bez jediného slova zkrotit tvým kouzlem.

Cohenova Hallelujah hrála z hotelového baru, když ses mě zeptal, zda chci zůstat.

Nezůstala. Nešlo to. Pro dobro nás obou. Ale chtěla, tak hrozně moc. Nevím jak jsem se dostala do vlaku, nevím cos mi říkal cestou na nádraží. Dokázala jsem myslet jen na to, jak mě tvé rty líbají, tvé pevné objetí...a svoje totálně mokré kalhotky, co jsem si musela ve vlaku sundat, protože mě studily.

Podruhé bylo před bouří, tou těžkou letní. Při pohledu z kopce na stověžaté město a ty hutné mraky, to vypadalo jako v nějaké tvé apokalyptické povídce. Schylovalo se k ní, k dokonalé bouři. Ty temně modrošedé mraky, se zlatou linkou skomírajícího slunce.

Začalo foukat, sem tam spadla obrovská kapka. Chybělo jen, aby nějaká dávná nestvůra protrhla ta mračna a zpolka náš svět. A nám bylo všechno jedno. Každý dotek, každý polibek... když naše těla byla jedno, a nebylo poznat, kde začíná jeden a končí druhý. Svět mohl v tu chvíli klidně skončit. A svým způsobem i skončil.

Vyčaroval jsi pro nás nový, v kterém jsme se oba dva museli naučit chodit. Dokázal jsi ho pár slovy zmrazit, a mnoha jinými zase rozehřát. Z malé kapky byla párkrát pořádná záplava. Kterou jsme oba dva potřebovali, abychom mohli zase růst.