Kde začíná inteligence … ?

Na Amatérech se vyskytuje zvláštní fenomén.

Když pročítám profily žen, velmi často narazím na větu: „Hledám inteligentního muže.“ Občas je doplněná o to, že by měl umět komunikovat, mít nadhled, humor a ideálně nebýt jedním z těch, kteří místo pozdravu rozešlou fotografii svého přirození.

S tím mimochodem naprosto souhlasím.

Jenže pak otevřu diskusi pod některým blogem.

A začnu přemýšlet, kde se všichni ti inteligentní lidé cestou ztratili.

Je zvláštní, jak neuvěřitelnou rychlostí se dokáže i zajímavé téma změnit v hádku o penisech, vagínách, eskortu, nevěře, velikosti, věku nebo o tom, kdo je větší pokrytec.

Přitom autor napíše úvahu.

Zdůrazňuji slovo úvahu.

Ne návod.

Ne dogma.

Ne pravdu vytesanou do kamene.

Úvahu.

A stejně se během několika minut objeví lidé, kteří s obdivuhodnou jistotou vysvětlují, co autor ve skutečnosti myslel. Je fascinující sledovat, jak se z textu dlouhého několik minut čtení stane během pár sekund úplně jiný příběh. Příběh, který autor nikdy nenapsal, ale který si někdo ochotně domyslel.

Čím déle to tady pozoruji, tím více si říkám, že největším problémem dnešní doby není nedostatek inteligence.

Mnohem větším problémem je nedostatek pokory.

Pokory připustit, že jsem možná něco nepochopil.

Že věta, která mě právě rozčílila, mohla být myšlena úplně jinak.

Že existuje něco, čemu se říká kontext.

A že mezi tím, co druhý napsal, a tím, co jsem si z toho odnesl, může být občas rozdíl velikosti České republiky.

Nejzábavnější na tom je, že čím sebevědomější bývá komentář, tím častěji reaguje na něco, co v článku vůbec není.

Autor píše o lidské touze.

Diskuse skončí u nevěry.

Autor píše o komunikaci.

Diskuse skončí u velikosti penisu.

Autor píše o dvojím metru.

Diskuse skončí u toho, že určitě něco obhajuje.

Někdy si říkám, že kdyby někdo napsal článek o pěstování rajčat, během dvaceti komentářů bychom se stejně dostali k otázce, jestli jsou ženy pokrytecké a chlapi úchylové.

A právě tady si pokládám otázku.

Kde vlastně začíná inteligence?

Ve vzdělání?

V počtu přečtených knih?

Ve schopnosti používat cizí slova?

Nemyslím si.

Začínám mít pocit, že začíná mnohem dřív.

Ve chvíli, kdy člověk dočte článek až do konce.

Ve chvíli, kdy se na okamžik zastaví.

A místo okamžité odpovědi si položí jednoduchou otázku:

„Počkej… opravdu to autor napsal? Nebo jsem si to jen domyslel?“

Možná právě tam začíná skutečná inteligence.

Ne ve znalostech.

Ne v titulech před jménem.

Ale v ochotě připustit, že první dojem nemusí být správný.

Že svět není černobílý.

A že člověk, se kterým nesouhlasíme, nemusí být automaticky hloupý, pokrytec nebo morální troska.

Možná jen napsal něco, co nás donutilo přemýšlet.

A to bývá někdy mnohem nepříjemnější než prostý nesouhlas.

Protože nesouhlasit je snadné.

Pochopit, co chtěl druhý skutečně říct, bývá podstatně těžší.

A možná právě tam…

…někde mezi první reakcí a druhým přečtením…

…začíná inteligence.