Střepy

Modrá světla majáčků osvětlují ulici a siréna je tak pronikavá, že se mi navždy zapíše do paměni. Kdybych tenkrát tušila, že při každém jejím zvuku s sebou trhnu a ucítím v sobě ten pocit leknutí...

Krev, co zpočátku odkapávala po malých kapkách už teče proudem. Bílé umyvadlo je zbarveno do ruda a já se odvážím zvednout oči k zrcadlu. Není to pěkný pohled. Vše vidím, jakoby v růžovém oparu, hučí mi v uších a ještě ten pohled na polovinu zjizvené tváře mi nepřidá.
Kolena se mi podlomí a já si musím sednout na zem. Do té spoušti, která je kolem mě.
Konečně se podaří probudit souseda po noční, který se snaží mi pomoct. Vyměňuje obvazy prosáklé krví, snaží se mi zafačovat zápěstí, z kterého krev stříká.
"Vydž, už jedou, to zvládnem" ... a já mu věřím. Musím to zvládnout. Cítím se jako hadrová panenka, v uších mi hučí čím dál víc, začínám mít problém s vnímáním.
A pak ho uvidím. Dodnes na ten pohled nezapomenu a dodnes bych ho dokázala popsat stejně, jako tenkrát. Stál ve dveřích, v červené kombinéze, hladce oholenou tvář, vlasy svázané do culíku. Bono Vox. Jeho věrná kopie s krásně modrýma očima.
Obvazy už opět začínají prosakovat, celou mě znovu obvážou a vedou do sanitky.
"Pojedeme s houkačkou, ať jsme tam dřív" usměje se na mě Bono.
Jedeme po průtahu, auta uhýbají na stranu, vše mám tak nějak rozmazané, ale vím, že už bude dobře.

Na sále si poležím tři hodiny, než mě dají alespoň trochu do původní podoby. Vedle mě leží nějaký chlápek na břiše a strašně křičí. Má spálená celá záda. Je to chlap jak hora a brečí jako malé dítě. Musí to být ukrutná bolest.
Mě se v hlavě motá tolik myšlenek, ale vpodstatě nejsem schopna na nic pořádného myslet. Jen se dívám do těch nejhezčích hnědých očích se strašně dlohýma řasama.
"A neboj se, že se nevdáš. Moje žena má také jizvu přes půl obliče a jak jsem s ní šťastný" Pan doktor se mě snaží přivést na jiné myšlenky, ale já dobře vím, že už nic nebude jako dřív, že už nebudu mít obě půlky stejné.

Dnes je to 16 let, co se mi jednoho dne změnil život. Můžu děkovat, že jsem tu, protože střep na pravém zápěstí minul o centimetry tepnu a na tváři jen o kosek oko.
Kdo mě nezná, nic by nepoznal. Jen až by se hodně soustředil a podíval zblízka a i tak mu zůstane většina skrita. Tak dobře pan doktor odvedl svou práci.
To jen já tu jizvu vidím a pokaždé si vybavím ten okamžik. Dodnes mi vhrknou slzy do očí, když slyším houkat sanitku. Taky vím, že i když své děti vychováte sebelíp a budete se je sebevíc snažit ochránit, stejně nezabráníte úplně všemu.

A přece jen měl pan doktor tenkrát pravdu, když se mě snažil utěšit,vdala jsem se :-)

Omlouvám se všem, kteří čekali veselejší, vtipnější blog. Bohužel, život není jenom hezký a vtipný, umí být taky pěkně krutý a bolestný. To je realita, ne katalogový sen.