Mluvím k Tobě

Nevím, kdo jsi, neznám Tě...
Nevím, co po mě chcěš...nikdy nenapíšeš víc, jen báseň...
Ale vím, že mi pokaždé udělá velkou radost.
Děkuji TI...

Mluvím k Tobě řečí němou,
bez mimiky, bez hlasu.
Mluvím k Tobě, neb jsi ženou,
z nadprostoru, z nadčasu.

Nechci říkat žádné fráze,
verše skládat náhodně,
vím, že řeky dělí hráze,
k stoku třeba povodně.

Ale kapky, v lednu, v září,
můžou mítí k sobě blíž.
Ve dne v noci se to zdaří,
když se z řeky vypaříš.

Drobné kapky v svěžím vánku,
spojí se pak v krůpěj rosy.
Na louce, tam vedle hájku,
leží nazí, leží bosí.