BDSM duše VI.

BDSM duše



Tom je můj přítel. Nebo nepřítel. Nevím. Tom byl můj přítel. To je asi nejpřesnější. Znám ho věčnost a zažila jsem s ním mnohé. Lásku, touhu, nejistotu, odmítání, samotu,
bolest, vděčnost, nenávist. Kolik protichůdných emocí se vejde do jednoho vztahu.

Slyším ho v chodbě.
Vím, že bych tam neměla chodit. Zalézt pod postel. Nedýchat. Nebýt. Zase udělám chybu, pokolikáté už. Dívám se na jeho tvář. Je bledá a divně nepřítomná. Sálá
z něj neklid. Stejně tak ze mě. Každá otázka je teď hloupá a nebezpečná.
Přesto letí vzduchem a za ní další. Stejnou razancí létají odpovědi a jeho otázky. Slova, která uhodí a bolí ostrou bolestí, která probíhá celým tělem. Ta síla bolesti vytváří ještě větší sílu pro mé odpovědi. Vlastně to nejsou otázky ani odpovědi, nikdo nechce najít pravdu. Nejde to, ona neexistuje.

Stahuje se mi žaludek. Ta negativní energie vibruje celým mým tělem.

Kolik tajemství se v člověku skrývá? Čeho všeho by byl schopen, kdyby nastala určitá situace?
Jde z toho strach. „Vypadni“…„Děvko“,.. „Jsi nula“,.. „Krávo“.., Hajzle“..
„nenávidím tě“, ..„jsi blázen, mohla si být ráda, že jsem s tebou žil“..,
„neměla jsem tě nikdy potkat“. Nevím jestli je horší slyšet takhle znít cizí
hlas nebo ten svůj? Svůj. Člověk zažije nevětší zklamání vždycky sám ze sebe.
Chce se mi zvracet. Uvnitř mého těla vybuchují bomby emocí, vztek, lítost,
nespravedlnost, bezmoc, zoufalství. Chci něco udělat, otevřít okno, vyskočit z něj, vzít nůž a píchnout se do břicha. Jsem zbabělec. Vezmu talíř
z myčky a praštím s ním o zem. Uleví se mi, vezmu další a hodím ho půl metru od jeho nohou. Stačí mu dva kroky, aby byl u mě. Chytne mě pevně za paže, drží mě fest, snažím se mu vyvléknout, vztekle dýchám.

Padám na kolena.. pak jsem na posteli, rukama si držím hlavu. Dýchej, umři, přežij.. Najednou ten tlak povoluje. Odchází. Ležím zkroucená na posteli, tluče mi srdce, slzy mi stékají
po obličeji. Křičím zoufalstvím. Nad sebou.
Pak tupě zírám před sebe, hlavou mi běží různé otázky, myšlenky.

Pak pomalu vstanu. V kuchyni vypiji půl sklenice whisky.
Uklízím rozbité talíře. V koupelně
se dívám na svůj obličej, není to tak hrozný. Měla bych si na to dát led.
Chodím nervózně po bytě, takhle nemůžu nikam ven. Piju whisku rovnou z láhve.

Má pravdu, nejsem normální a ten nový vztah, dá-li se to nazvat vztahem?
Můj celý dosavadní život je průšvih. Škola, kterou jsem studovala, ani nevím proč, práce, ze které jsem odešla a firma, která jde do kytek, můj život s Tomem. Nelituj se!, slyším se uvnitř.

Ten alkohol mně začíná
stoupat do hlavy. Chodím s láhví v ruce a střídavě se směju a střídavě brečím. Chce se mi zvracet, nebýt. Možná, kdyby mě Tom raději bil nějakým bičíkem, dokážu být asi nesnesitelná, byl by náš vztah jiný. Nikdy jsem to nikomu neřekla, stydím se za to a i já nesu vinu. Díl viny. Zase se lituju a zase brečím.

Navíc jsem otevřela počítač
a napsala zoufalou zprávu „pánovi“. Nejde vzít zpátky.

Jsem opilá. Ležím v posteli, na hlavě mokrý ručník.

Kéž by zítra nebylo žádné
dnes. Anebo ať raději není ani žádné zítra.