Jak Anděla viděla anděla

Dívá se do mraků a stojí téměř nehnutě. Je fasciovaná měnící se oblohou.
"Maminko," sklopí oči. "Jaké je to v nebi? Je to tam hezké?"
"Hezké Andělko, moc hezké. Všude kolem obláčky, bílá pírka a lehounký vánek. Tam nejsou starosti, tam se jen odpočívá."
"Maminko,"opět pohlédne na nebe. "Tak proč se lidé tolik bojí smrti?"
"Mají strach, protože si už nepamatují, jaké je to v nebi."
"Nepamatují? Oni už tam někdy byli?"
"Každý jsme tam byl Andělko. Naše duše si tam chodí odpočinout, aby se pak zase plná síly vrátila na zem a začla nový život."
"Maminko, já bych moc chtěla vidět takovou dušičku," vysloví prosebně.
"Až uvidíš stoupat bílé peříčko k nebi, vzpomeň si, to je duše."

Dlouho měla v paměti tento rozhovor a často obracela oči k nebi. Jako by hledala to pírko, jako by chtěla spatřit duši.

"Maminko, maminko," bežela a volala, co ji síly stačily.
"Maminko, viděla jsem anděla," vykřikla a usmívala se.
"Viděla jsem bílé peříčko, co se vznáš k nebi. Pamatuješ? To je ta dušička," její dětské oči zářily při těch slovech.
"A k tomu peříčku natahoval ruku andílek, maminko."
"To už ho vedl do nebe, Andělko."

"Maminko, já už se smrti nebojím."
"To je dobře, Andělko."

...........................................................................

Dnes jsem zvedla oči k nebi a viděla jsem stoupat bílé pírko.
Snad mi prominete tuhle pohádku, ale v tu chvíli jsem citila něco nepopsatelného.
Podívejte se občas k nebi, jestli ho také neuvidíte....