Vnitřní boj

Sedí nad cárem papíru a přemýšlí jak začít..Věčná bojovnice. I v tuto chvíli svádí svůj vnitřní boj. Pochopí Ti jímž jsou tyto řádky určeny?

Vždy se odlišovala od ostatních, vlastně z vyprávění ví, že tomu tak bylo už od miminka.

Milovala samotu. Měla svůj svět. Byla jiná a jen málo kdo jí dokázal opravdu porozumět. Jen ona věděla,jaká doopravdy je a po čem touží. Ano, byla a stále je jiná.

Kam jen její vzpomínky dosáhnou, byla zvláštní dítě. Rodiče jí nevěnovali moc pozornosti. Ne, že by nechtěli, ale měli pocit, že ji nevyžaduje, nepotřebuje cítit , že ji milují. Jak moc se mýlili.

Hodně často se stěhovali, nikdy neměla moc kamarádů, pokaždé si své místečko musela tvrdě vybojovat. Nevynikala vědomostmi, neměla je čím okouzlit. Snad jen svým smyslem pro humor - ano, byla šašek v ženských šatech. Jak moc toužila po kamarádce, která ji dokáže vyslechnout a porozumět.

Vzpomíná, kolik přátel za svůj život měla. Dají se spočítat na prstech jedné ruky a ještě nějaký ten prstík zbude.

Měla plné zuby boje o místo v rodině. Chtěla svou vlastní. Milovat a být milována. Její sen se splnil. Vdala se a stala se matkou. Její boj neskončil jak bláhově doufala. Prohrála i tento.

Jediné co se jí v životě opravdu povedlo vyhrát, byly děti. Podařilo se jí z nich vychovat slušné a poctivé dospěláky. Jak moc je na ně a svým způsobem i na sebe hrdá!

Začíná nový život, ještě se necítí odepsaná, chtěla by opět milovat... tak do prdele, proč o to nikdo nestojí? Co pokus to omyl. Že by láska vážně zmizela ze světa? Nebo dělá něco špatně?

Radost, smích, láska - věci, které dávala všem okolo. Nikdo netušil co ukrývá ve svém nitru. . . jen její polštář do kterého noc co noc plakala. Rozervaná, zlomená, unavená nekončícím bojem.

Stále poslouchala - holka jsi silná Ty to dáš ... Proč ona to cítila jinak? Byla den ode dne slabší.

Dopsala dopis, vložila do obálky, zalepila a na přední stranu roztřesenou rukou napsala " PRO MÉ MILOVANÉ".

Odložila tužku a zadívala se ven z okna . Ptáci. Jak volní. Tak moc by chtěla umět létat.

Utřela slzy do rukávu, přistoupila k oknu a otevřela ho dokořán. Ano, teď to cítí je si tím úplně jistá. První boj po kterém neskončí na kolenou. Vyhraje! Konečně....

Stoupne si do okna. Zadívá se směrem ke slunci .... jeho světlo jí donutí zavřít oči. Paprsky jí hřejí, hladí ji po tváři. Nadechne se. Nádhera. Usměje se , roztáhne ruce a vykročí......