"Prosím, můžeš za mnou přijet?" slyší její zoufalý a ubrčený hlas v telefonu.
"Copak se děje? Co se stalo?" má o ni strach, každým dnem by měla rodit. Taková zpráva ji vyděsí. A ikdyž už je na cestě do práce, okamžitě sáhne po klíčích od auta a nerozmýšlí se ani minutu.
"Vendulko, vydrž, jedu hned za tebou."

Odemyká vchodové dvěře, rozhlíží se po bytě, ale nikde ji nevidí.
"Vendulko, kde jsi?" zkusí zavolat, ale už ji vidí.
Sedí schoulená v koupelně na zemi. Mokrá, ubrečená, klepe se. Kolena má přitažená co nejvíc k bradě, ale přes značně velké bříško to jde velmi těžko.
Sedí tam jak hromádka neštěstí a pláče.
"Volal mi,....mluvil něco o své ženě,....Lukáš..." mezi vzlyky se snaží ze sebe dostat alespoň jednu celou větu, co se vlastně stalo. Ael nedaří se jí to. Vlastní hlas, tělo, ji zradilo. Opět propuká v pláč.
"Vendulko, vůbec Ti nerozumím, copak se stalo?" snaží se jí utišit. Obejme ji, cítí, jak je chladná a chvěje se.
Sáhne po županu, který visí na háčku u dveří a zabalí ji do něj.
"Proč mi to udělal? Čekám jeho dítě,"a obrací své oči vzhůru, jakoby u ní hledala odpověď.
Jindy krásné, modré oči teď ztratily svou jiskru a je v nich vidět prázdnota.
"Vendulko, co ti udělal?" snaží se opatrně, tiskne ji k sobě v náručí.
"Volal mi chlap, nevím, kdo to byl. Že jeho žena a můj Lukáš. Nevím jak dlouho, ale podvádí mě."
No to je teda gól, tak Lukáš čeká s Vendulkou dítě a přesto, že si doma hraje na vzorného partnera a otce, tak při nejbližší příležitosti ji takhle zahne?

"Čekám jeho dítě...co mám dělat?" .....
"Proč zrovna já?"...