ZAMYŠLENÍ

Možná tento blog nepatří sem... ale proč ne?

Pomalu otevírá oči a rozhlíží se. Tělem jí projede bolest..... už ví, kde je a co tady dělá.

Nad ní s úsměvem stojí sestřička a na ruku jí navléká manžetku od tlakoměru....

" áááá Růženka už se nám probudila. Jak se cítíte?"

"Ještě ospale" prohodí.

Je čas návštěv. Netrpělivě vyhlíží z okna... tolik lidí, ale nikdo, koho by znala. Sem tam se dívá do mobilu. Nic!

Jen sestřička strčí hlavu do pokoje.

"Jak se cítíte? Máte bolesti? Máte vysokou teplotu, spolkněte tabletky, uleví se Vám".

Konec návštěv. Partneři se políbí na rozloučenou, děti zamávají svým maminkám a odchází. Jak krásný pohled.

Leží na stejném pokoji už pár dní. A stále čeká, vyhlíží, nakukuje do mobilu. Nic.

V noci se převaluje na proleženém nemocničním lůžku a přemýšlí... opravdu nikomu nechybí?

Nikoho nezajímá, jak jí je a zda jí něco bolí, nepotřebuje snad něco? Nemá radost z toho, že jí je lépe a netěší se na její návrat domů?

Přesto se těší do klidu svého domova.

Den D nadešel.

Otevře dveře svého bytu a div jí neporazí její němá tvář.... otírá se jí o nohy a jen čeká, až si na chvilku sedne a vyskočí jí do klína, kde spokojeně usne. Je šťastná, milovaná.

Tiše zašeptá:

"Bože, děkuji Ti za němé tváře" a pohladí svého mazlíčka.

Možná jednou přijde doba, kdy místo lidí nám do nemocnic budou volat naši mazlíčci.

P.S: Navštěvujte své milované v nemocnicích, čekají na to. Práce není všechno a čas je jen relativní pojem. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.