Ještě není pozdě

Probouzí mě něžný kopanec do žeber.
Kolik je vlastně hodin? Rozsvítím display telefonu a rozespalýma očima bez čoček mžourám na ta tři čísla. 1:28. Bože, prosím, ať ještě chvíli zavře oči a nechá mě spát.Prosím, prosím, prosím...
Víčka se mi pomalu zase zvírají a začíná se mi zdát nový sen.
Opět dloubnutí do žeber, tentokráte silnější a doprovázenné výzmaným zabručením a několikanásobným pomlaskáváním.
No jo, už vstávám. Spadlé ramínko noční košile posunu nahoru, vlasy svážu do drdolu a do kuchyně jdu po paměti. Přesně odměřím porci vody a mléka, už skoro jako robot dělám tuhle činnost. Ještě, že není tak náročná, protože víc, než uvařit mléko bych v tuhle noční nebo spíš už brzskou ranní hodinu asi nezvládla.
Otázka 10ti minut a mladý pán obrátí obsah flašky do svého bříška.
Položím ho, rychle zavřu oči, to kdyby mě chtěl náhodou kontrolovat, jestli spím. Tyhle malé podšívky si nejraději povídají uprostřed noci, jen když najdou přijatelný objekt.
Je klid, spokojeně oddechuje, dnes jsem to uhrála. Uf, rychle zavřít oči a spát, než se vzbudí.
Ze spaní už ale moc nemám, protože mladý pán se vrtí jako na kolotoči a snaží se zmapovat postýlku snad do posledního centimeru. Při každém otočení schytám nějaký kopanec. Do nosu, do břicha, potom mu zavazí moje ruka na mé části postele. Prostě mi něžně naznačuje, že potřebuje větší životní prostor.
Je až zajímavé, jak si nás dokáží omotat kolem prstu, aby jsme fungovali přesně, jak oni potřebují.
Takže se odsunu dál, abych mu dopřála trochu toho prostoru, ale zase nemůžu moc, abych ho neubrala manželovi na druhé straně manželské postele.
Spím skoro nehnutě, ruka mě trne, protože zbytek noci spím ve stejné poloze.
Zase jsem ustoupila, nedokázala jsem si uhájit svůj kousek místa.
Nedokážu se na něj ale dlouho zlobit. Hned jak se na mě usměje vim, že mu zase ustoupím.
Dobrá, tak s důslednější výchovou počkám. Ještě den, možná dva, možná tři...ale pak už určitě začnu :-)