Jedno odpoledne v kabinetě

Byl to náročnej den, suploval jsem o dvě
hodiny navíc, protože onemocněl chemikář. Když to všechno skončilo, zašel jsem do sborovny si uvařit kafe - potkal jsem tam dvě kolegyně, Ivetu a Janu. Obě už
měly něco odučeno, ale byly to takový ty poctivý třicátnice - jenže věčně bez chlapa a to byl ten problém. Jejich pohledy a narážky, pozvání na ,,společnou evaluaci” mě občas dostávaly. Děsně je muselo štvát, že žiju sám, bez ženský a je mi dobře.

To co nevěděly bylo, že tak dobře mi neni...každej učitel si to prožije a zvlášť ten, co čerstvě vyšel fakultu a zamířil rovnou za katedru. Studentky.
Zvlášť ty kolem sedmnácti, kdy jsou nejkrásnější, plný energie, mají chuť
experimentovat a v pravidelnejch intervalech se zamilovávaj do svejch učitelů.

Člověk má svůj rozum a dokáže si říct ,,ne”. Jenže to jedno odpoledne jsem si prostě ,,ne” neřekl. Bylo to únavou? Bylo to tím, že jsem byl včerejší večer na kafi s jednou dávnou bývalou? Nevim. Každopádně se to stalo.

Když jsem odešel ze sborovny, šel jsem do kabinetu si udělat přípravy na další den - učil jsem funkce, národní obrození a fotosyntézu. Ani jedno nic jednoduchýho.

Když jsem se probíral tím, jak se zapojuje další vodíkovej radikál do fotosystému na chloroplastech, ozvalo se zaklepání.

Vstoupila Adéla, je jí 17, brunetka s krásnejma oříškovejma očima.
Nevim, jestli plánovala už ráno za mnou jít, nebo to byla prostě náhoda...ale měla výstřih jak výkladní skříň v Pařížský ulici. Usmála se a zeptala, jestli bych měl chvilku. Přikývl jsem a usrkl kafe. Potřeboval jsem ho, aby mi alespoň
trochu fungoval mozek - zvlášť při letmym pohledu do jejího výstřihu, protože tehdy se většina krve přesunula z mozku podstatně níž.

Věděla to.

Naklonila se nad stůl tak, že jsem prostě MUSEL vidět její dvě
nádherný prsa, jak se snažej protrhnout tričko. Polkl jsem.

Zeptala se, jestli jsem už opravil testy, že by potřebovala znát známku, protože se chystá s rodičema na hory a potřebuje mít uzavřeno. Opraveno jsem (samozřejmě) neměl, ale vytáhl její test a pustil se do opravování....posadila se na gauč, co mám v kabinetu, rozhlížela se po knihách a mimoděk si hrála s culíkem.

Když jsem v prváku na vejšce učil kvintány, vysvětloval jsem jim,
že když si holka hraje s culíkem, je to jasnej signál. Chce to. A to byl teď
problém.

Zeptal jsem se jí, co z toho testu potřebuje...prý jedničku. Na tu to bohužel nebylo a řekl jsem jí to. Nevinně se na mě podívala a řekla ,,a můžu pro tu jedničku ještě něco udělat? Udělám cokoliv.” Věděl jsem, že teď se hraje vysoko a nechtěl jsem tuhle hru prohrát. Jeden docent na biologii nám na to poradil spolehlivou sprchu. ,,Opravdu cokoliv?” odpověděl jsem a zvedl obočí.
,,Cokoliv, pane učiteli.” Usmála se, kousla se do rtu a dala nohu přes nohu.
Samozřejmě, že měla minisukni. Samozřejmě, že jsem viděl ty bílý kalhotky,
krajku a to co krajka ukazovala. ,,Když cokoliv...” udělal jsem dramatickou pauzu, chtěl jsem jí uzemnit tak, abych měl klid, ,,...mohla byste se víc učit?” Tahle hláška fungovala vždycky v podobnejch případech. Nemohl jsem přece, kurva...nemohl!

Prohrál jsem.

Přišla ke mě a - s drzostí úměrnou věku - mě dala ruku do rozkroku. V hlavě se to zatřáslo, svět se otočil naruby, hmota se spojila s antihmotou a každej neuron mýho mozku zažil elektrošok srovnatelnej s úderem blesku do drátů vysokýho napětí.

Přitáhl jsem si jí k sobě a políbil. Zavřela oči a přisála se na moje rty, jednou rukou mě objala a druhou jednim cuknutím uvolnila přezku pásku. Sedla si mi na kolena, rozepla poklopec, zaklonila hlavu a nechala mojí,
aby se zanořila do jejího výstřihu. Neměla podprsenku, mrcha.Ucítil jsem tu vůni a svět přestal existovat. Jazykem jsem prohledával, zkoumal, až jsem našel její bradavku. Tvrdá jak granodiorit. Přisál jsem se na ní a v tu chvíli ona vyhrála zápas s poklopcem. Klekla si. Kdyby ta holka uměla matiku tak, jako co dokázala s jazykem, musela by se přehodnotit kompletní klasifikační škála.

Málokterá ženská si dokázala moje péro strčit celý do pusy. A ona jo, pěkně ven, dovnitř, ven, dovnitř...byla moc šikovná a do toho rukou masírovala koule, chvíli lehce, chvíli tvrdě. Svět se zároveň tvořil, hroutil do sebe a končil, v rychlym sledu.

Přetáhl jsem jí její tričko přes hlavu, chytl a dílem odnesl,
dílem hodil na gauč. Testosteron stříkal snad ze všech tkání v mym těle.
Nedokázal jsem to zastavit.

Sama si stáhla sukni, kalhotky letěly na vycpanou poštolku.
Poštolka tu byla už od předchozích třech kolegů, takže i ten sebemenší dotyk způsobil, že se křídlo ulomilo. Jak tohle budu vysvětlovat, to netušim.

Klekla si na gauč zády ke mě, vyšpulila zadeček - ty dvě nádherný
polokoule, co zvaly k tomu, aby je člověk poplácal, promasíroval, prohnětl. Což
jsem, samozřejmě, udělal se vší vědeckou snahou hodnou učitele biologie. Vjel jsem prsty do její dírky, byla vlhká tak, že by to ukončilo žízeň ve všech zemích třetího světa. ,,Dělej, vraž ho tam!” Ovládla mě, úplně. Nikdy jsem neměl problémy s erekcí, ale teď bych mohl svůj ctěný úd používat místo řadící
páky v autě a stačilo by to i na starou Tatru. Vjel jsem do ní, jen krátce vyjekla a zabořila hlavu do opěrky gauče. Omotal jsem si její culík kolem zápěstí na levačce a pravou rukou jsem jí chytl za prsa a pořádně pomačkal.
Taky, že bylo co. Přirážel jsem, jako naposledy na vejšce. Mlaskalo to,
pleskalo a já cejtil, jak se třese. Dovnitř, ven, dovnitř, ven...tempo se zvyšovalo. ,,Doprdele Adélo, bereš aspoň prášky?” Na chvíli jsem musel zastavit. Otočila hlavu, usmála se ,,Jasně, pane profesore. A když jste u těch prdelí...” usmála se, kousla do rtu, vzala mi ho a sama nasměrovala na druhou dírku. Nikdy, přiznám se, že nikdy, jsem anál nedělal. Vjížděl jsem pomalu, šlo to ztuha. Zavřela oči a prohnula hřbet, jako kočka. Z úst se jí vydral tichej vzdech a já cejtil, jak povoluje. Dovnitř, ven, dovnitř...lehce kroužit na vrchu, zarejvala nehty do mojí ruky, až se objevily první kapky krve. Nemohl jsem přestat. Přirazil jsem a pak dál a dál....měl jsem štěstí, že touhle dobou už nikdo ve škole nemohl bejt. Zakřičela, pronikavě, slastně. Svět se zase točil, kvantová teorie a newtonovská fyzika k sobě našly cestu, hvězdy se hroutily a stávaly se z nich supernovy. Chtěl jsem už přestat, ale zkroutila se na gauči a rukama chytla moje boky. Přirážela sama. Tvrdě, mnohem tvrději, než
by mě kdy napadlo. Nárazy do gauče způsobily pád knihovny co byla vedle. Dolů
padala Biologie pro gymnázia, Didaktika matematiky a dějepisný atlasy. Ty udělaly na zemi pěknou hromadu. Stejně jsem je potřeboval přetřídit.

Dovnitř, ven, dovnitř, ven, kroužit na povrchu a zase příraz.
Uvědomil jsem si, že taky vzdychám, naprosto nekontrolovatelně, ve stejnym rytmu jako přírazy, ve stejnym rytmu jako její vzdechy. Vytáhl jsem ho, ona se otočila, okamžitě si ho vzala do pusy a začala honit. Tak strašně tvrdě stiskla a jela...a já, jako student medicíny v prváku, jsem se jí vystříkal do pusy.
Polkla, otřela si rty a usmála se. Zhluboka jsem oddechoval, prsty křečovitě
zarytý do desky stolu. Tohle jsem nezažil.

Vstala, pomalu se oblíkla a nechala mě tam stát, s pomalu vadnoucím čůrákem. Jen prošla kolem, poslední letmej dotyk. ,,Takže za jedna?”
Na to jsem nemohl nic říct.