PŘÍBĚH AMATÉRA (o)

1. ÚVOD

Lidé miluji příběhy.

Především ty příběhy s dobrým koncem.

A tento příběh se skutečně stal. Nevím, jestli je to příběh dobrý, či špatný, protože on neskončil, stále běží. Vlastně to, co budete číst, to je jenom jedna část příběhu jednoho obyčejného amatéra. Troufám si ale říct, že je to příběh zvláštní, někdy až přímo neskutečný, éterický a že jsem velice rád, že se vše stalo tak, jak se stalo.

2. JÁ

Je to už mnoho let, co jsem poprvé slyšel slovo internet, mnoho let, co jsem se prvně podíval na nějaké webové stránky a mnoho let, co nám doma poprvé cvrlikal modem vytáčeného připojení. Zlaté časy! Vše bylo tak nové, tak neobvyklé, tak tajemné a především pomalé. Otevíral jsem stránku za stránkou, četl tuny nesmyslů, zakládal mailové schránky na všem, kde se objevilo "REGISTRACE", protože jsem si myslel, že se to musí, jinak se nikam nedostanu. Když jsem měl schránek asi deset, pochopil jsem konečně, že mi stačí jedna. A taky jsem chatoval jako blázen. Nejčastěji na VOL-iéře pod volny.cz. A taky jsem zadával do vyhledávače slova jako sex, porno, grupensex, swingers, lesbians a už nevím co ještě, klikal na vyhledané odkazy a už jsem nestíhal zavírat vyskakovací okna s obrovskými stříkajícmi penisy a lesklými kundami... A jednou přišla složenka za telefon, bylo to přes dva a půl tisíce korun (tehdy frčelo přesměrování připojení na drahé poskytovatele) a žena mě málem zabila, řekla, že buď vyhodí mě anebo ten krám.

Případně oba.

Tak jsem se na čas zklidnil a čuměl jsem jen na postahované hanbaté fotky bab, co měly nohy do praku a ještě všelijak. Schované jsem je měl ve vlastní složce "system_files" :-))) někde hluboko ve Woknech a do toho by se nikdo z rodiny neodvážil nahlédnout, protože jsem je strašil, že když budou někde mimo "Dokuments", "Pictures" či "Music", náhodou se tam něco změní a nikdo už počítač nedá dohromady. Dlouho mi to baštily.

Po čase jsem objevil seznamky. To bylo něco! Někde i s fotkama, ženské na vážné seznámení, ale taky "pro hezké chvíle" a některým jsem na jejich jednoznačný inzerát i odepsal, což byl vrchol mé odvahy.



Švanda byla ta, že nikdy mi žádná odpověď nepřišla. Ale jednu dobu jsem byl (nebudu říkat na které seznamce) aktivnější a vytrvalejší a přineslo to své ovoce. Totiž nějakou komunikaci. Krom prosté odpovědi na inzerát tam byla možnost psát si navzájem vzkazy a mít u svého profilu takový šuplíček s poznámkami, povídkami, myšlenkami... a buď to bylo veřejně přístupné anebo ne. A taky tam lidé mohli přidávat k nickům krátkou větičku, něco, co by o človíčkovi dávalo nějaký obrázek - třeba: "línej pracant", "namyšlený bručoun", "falešný hráč", "pije hodně, ale s odporem" a pod. Já si vysloužil - už tehdy! - taková slova jako "poeta", "romantik", "pisálek" a jedna mi tam připsala "zvláštní úkaz - muž a přemýšlí!" No jo, bylo to všechno krásné, ale stejně to nevedlo k tomu, o čem jsem tak tajně snil - že si tam najdu milenku a budeme spolu šukat jak červení mravenci přesně tak, jak jsem to viděl na těch postahovaných pornofotkách, protože videjka tehdy sic už byla, ale přehrávat mi to nešlo, protože jsem měl PC, které to stejně nezvládalo.

Takto jsem získával první internetové zkušenosti. S jistou dámou jsem si pak na té seznamce psal častěji a byl jsem z ní paf, protože se s věcma kolem intimna moc nepárala a mě to docela rajcovalo. Slovo dalo slovo, bylo rande a milenecký vztah na pět let. Dodnes si občas voláme, občas se vídáme, už sice spolu nic ne to, oné, ale prostě víme o sobě.

Než jsem se zaregistroval na amatérech - a je to už pěkných pár let, počátkem dubna to bylo deváté výročí - natrefil jsem onehdá na jedny webové stránky, jmenovalo se to www.vasesexyfotky.cz, nebo pak zkráceně www.vsf.cz. Webovky, které předcházely amatérům (myslím, že vás to dnes někam přesměruje). Fungovaly krátce, pak se ztratily, ale já si pamatuji, jak jsem byl z toho úplně auf! Normálně si tam lidi vkládali vlastní fotky jak onanují, šukají, grupují se a vůbec všechno! Říkal jsem si jojo! To jsou ňácí vtipálkové, pornoherci, dělají, že jenom jako, že je to jako v domácím prostředí, schválně nekvalitně nafoceno, většina byla ještě v čb, už si nepamatuji, zda i nějaké videjko. Ale množilo se to tam, přibývalo fotek se zamlženými, začerněnými tvářemi, tak jsem začal pochybovat. Ale proboha, kdo by riskoval, že si dá svoje nahaté fotky na internet, žejo? Jedině ten, kdo je za to placený, ne? Vždyť jinak by to mohl být pěkný prů... Nesčetněkrát jsem měl kurzor myši nad nápisem "REGISTRACE". Ha! To víš že jo! Bůhví co budou chtít, jaké všechny údaje - ještě to tak! Ani jsem na to neklikl!

No a pak jsem objevil zdejší stránky. Bylo to asi krátce po jejich spuštění, uživatelů bylo tak akorát, postupně se to vyvíjelo, vylepšovalo, přibývaly kategorie, záložky... Jenže stále jsem se chodil jenom dívat, fakt jsem byl přizdisráč a neodvážil se otevřít to magické tlačítko "REGISTRACE". Až jednou... No prostě ten chtíč, ten pud, ta zvrhlost a zvědavost, to vše v jeden den zvítězilo. A nakonec došlo i k certifikaci. Jenže předbíhám :-)))

3. ALICEK

(dnes tento nick má jiná paní, ale vy jistě víte, o kom to tady budu psát)

I brouzdal jsem amatérama, brouzdal, bylo to v těch sladkých počátcích objevování a nalézání, pokusů a omylů, první vzkazy, první komentáře. Na chat, webky jsem nechodil, to mě absolutně nelákalo, nic mi to neříkalo. Chtěl jsem hlavně vidět ty baby, co se předvádějí, pózují, vystrkují pulinu, prstí se a vyplňují své mokré pipinky uměláky a robertky, ty páry, co tak nestoudně souloží ve všech možných pozicích, lížou se a stříkají na sebe semeno, na ty trojky a grupáče, kdy aktéři odhazují poslední zábrany a oddávají se bohapustým orgiím... hltal jsem to a nebylo toho nikdy dost. Rochnil jsem si ve světě chtíče a dekadence, vytáčel si fantazii k nejvyšším obrátkám a snil si své vlastní představy a sny, coby a kdyby...

A pak po čase jsem natrefil na jistou galerii, kde byla ženská tak nějak jinak a přitom stejně, než ty hromady jiných před ní. Díval jsem se na to, porovnával, vnitřně hodnotil. Co to sakra může být, že se člověk k těm obrázkům, k těm tvarům, k těm liniím, k těm nehanebně obrovským dudám stále vrací a vrací? Co to je, že pak mimo brouzdání - třeba v autě, v tramvaji, při obědě a vlastně skoro pořád, že si člověk vybavuje tu postavu a přemýšlí nad tím? A proč najednou čeká na další galerii? A proč se mu rozbuší srdce, když se ta nová objeví? A opět zkoumá do všech podrobností každý detail a snaží se přijít na kloub tomu, KDO to je? KDE to je? A PROČ to ta ženská dělá, když vypadá tak inteligentně, v profilu má jasně napsané, že nikoho nepotřebuje a její komentáře jsou vtipné, mají hlavu a patu, říz a jakýsi nepokoj, jakýsi motor, co ji žene dál a dál. Ze vzkazů vyplynulo, že je fakt na úrovni, vzdělaná, s širokým rozhledem, pro vhodné slovo nechodí daleko a umí to člověku i bez obalů pěkně nandat, když si do ní rejpne někdo z těch čumilů a závistivců.

Hmmmm, potichu jsem si hmkal, takovou babu, takovou mít, panečku, ta prsa, ta stehna, ta tělesná výbava! Hmmm, jaká asi je ve skutečnosti, co dělá, jaká je při milování? A je z Prahy, čóveče, to by nebylo marný, co? Kurnya, kde ji najít? Co kdybych ji napsal? Ale co vlastně? Takových blbů je hromada, má určitě schránku zaplněnou nabídkama od sprosťáků i vážně míněnými pozvánkami od jinačích borců, než jsi ty. Co já ji můžu nabídnout? Nic. Tak maximálně posezení u kafíčka. Myslíš, že zrovna po tvém lógru baží? Ta je z jiné vrstvy, na to kamaráde nemáš, to je jiná liga, tak se zklidni a sni si své sny a představy dál. Těš se z těch obrázečků a buď rád, že se takový diamant vystavuje zdarma, nemusíš nikam chodit, platit, máš ji tady půl metru k monitoru...

Čas utíkal, občas jsme si vyměnili zdvořilostní vzkazy, psal jsem pod její galerie hodnocení, bodoval...(jo pamětníci vědí své, žejo? Tak vy jste nám dali pětku, jo? Tak my vám taky, vy kreténi!). Toť ale bylo vše. Pomalu se má přání vidět ji ve skutečnosti, mé intimní představy s ní, dostávaly do hluboké propasti, ze které se za žádných okolností nemohly dostat ven a vejít ve skutečnost.

Časem jsem si uvědomil, že to "jiné" u ní spočívá v tom že jí NEJDE O SEX, jí jde o to JAK TO VYPADÁ! Že se zaměřuje na kvalitu, že u toho focení přemýšlí, že potřebuje PŘÍBĚH, PROSTŘEDÍ, TÉMATA, HUMOR, SCÉNU, TAJEMNO a zdokonalovat se. To bylo zajímavé zjištění a bylo mi to velice blízké. Takových galerií, kde si aktéři udělají cvak, cvak, cvak, hotovo, takových je tady za hromadu kýblů. Ale galerie, u které se musí člověk zastavit, protože ta baba tam nejenom dobře vypadá, ale je to skutečně o něčem, má to vyšší vypovídací hodnotu, těch bylo vskutku jak šafránu. A pak jsem taky zjistil, že dotyčná patří do jakési uzavřené skupinky, která se domluvila na focení dle nějakých regulí či co a já nevěděl o čem to je, kdy to je a děsně mě to štvalo, že tam nejsem, jen se to pak v jeden den vyrojilo a já čubrněl, jak si o tom píšou a hodnotí a tak. Ty její galerie byly fakt lepší a lepší. A už jsem je znal skoro zpaměti. Poznal jsem detaily rukou, některých propriet (bílé korálky kolem krku), nezbytný korzet... Přemýšlel jsem, kde je ten interiér, kde může být ta jejich chaloupka... Už jsem ji znal na dálku. Jenom... Jenom tu tvář měla vytrvale zamazanou a lůno taky moc neukazovala...

*******************************Vrátím se teď do období tak asi šest let zpátky:

Měl jsem (a stále mám) velice rád ten ranní rituál. Dorazil jsem do práce, zapnul počítač, předtím nahodil vodu v konvici na kafe (později jsme měli kafe stroj na presso), přečetl si objednávky a připravil faktury na zavážku zboží pro ten daný den. Když jsem dorazil dřív anebo nebylo toho tolik co na práci, byl ještě čas na to kafíčko a v klidu si ho vypít u novin, časopisů.

I v to ráno bylo ještě ticho, pressostroj docvakal a "načepoval" do hrnku kafe. Dal jsem si do něho tři cukry, hodně mléka, pohodlně se rozvalil v křesílku, vzal noviny, které šéf odebíral jaksi ze setrvačnosti, listoval jsem v tom, občas se do něčeho začetl a připadalo mi to nějaké divné... Mrkl jsem na záhlaví. No jasně! Opět týden staré, to je nemůže vyhodit? Jen jsem je tedy rychle dolistoval, už jsem je pomalu skládal vejpůl, když....

T Ý Ý Ý V O L É É É !!!! (promiňte mi to, normálně jsem tehdy takhle nahlas zařval) :-)))

Co jsem to tam viděl! Něco známé! Něco jsem zahlédl! Ukaž?!

Rozevřel jsem znovu noviny na té jedné stránce a nevěřil jsem vlastním očím! Ne! To nemůže být pravda! Taková náhoda prostě není! Kruciš! Je to ona? Srdce mi bušilo jako zvon. Týýý brďo! To bude asi ona.

Malá fotečka. Ženská v červeném sáčku, které jsem tolikrát viděl v té jedné galerii a říkal si, jak ji ta červená sluší! Jak jí to sekne, babě jedný! Tak co, je to ONA, není to ONA?

Nahodil jsem amateri.cz a rozklepanými prstíky myšičkou docvakal na příslušnou galerii.

JE TO ONA!

Neuvěřitelné! Já jsem ji našel! Neskutečné! Našel, našel, našel! :-) Víte jakou jsem měl obrovskou radost? A stačilo tak málo, ty noviny by šly obloukem do krabice se starým papírem a vše by se v mém životě odvíjelo úplně ale úplně jinak. Osud? Náhoda?

Hned jsem si přečetl jméno, firmu, kde pracuje. Pak na justice.cz, výpis aktuálních informací. Okamžitě jsem měl adresu. To snad ne, 15 min jízdy od nás! Našel jsem další stránky, vygooglil jsem vše možné.

Do pěti minut jsem měl její mobil... Manažerka v docela významné agentuře. Žádné ořezávátko. Ty bláho, to jsem nečekal. Takový post! To tedy riskuje docela dost, holka jedna. Kolik jí může být? Teď ji vidím do tváře. Zvláštní pocit. Byla jiná, než jsem ji měl přes to zamlžení ve své představě. Ne, zklamání v tom nebylo, spíš že se moje představa jaksi neshodovala. Jenže to tak už bývá. A v galeriích fakt vypadá bombasticky, nebylo lehké určit, kolik jí vlastně je. Ale na tom přeci nesejde. Tady byla vyfocena tak, že se dívala jaksi bokem, pusa mírně pootevřená, jakoby říkala "nooo..." a výraz tváře, že přemýšlí, jak správně vyjádřit myšlenku... Tady se nedalo vyčíst nic. Jakou má povahu, co lze a nelze od ní čekat....

Počáteční euforii pomalu střídal takový podivný pocit. Mno jo, ale co s tím jako? Jako co vlastně dál? To jí chceš zavolat? Hm a co jí řekneš? Hele, alicek, já jsem Tě opoznal, pojď na kafčo, dáme řeč... Se Ti na to víš co...Se z Tebe nepodělá a pošle Tě do háje jen tak hvízdne. Najednou jsem byl jako zvířátko zahnané do kouta. Našels ji a - nic! Bezradnost. Doprkvančic! A pak čas pokročil, konec dumání, musel jsem si naložit zboží do auta a vyjet na cestu.

Od té chvíle jsem už nemyslel na nic jiného, než jak se k alicek přiblížit, jak to narafičit. Nenápadně. Pomaloučku. Náhodně-promyšleně. Aby to bylo přirozené, žádné vnucování. A aby to taky pokračovalo, ne tak, že se uvidíme a dobrý, tak jsme se viděli a čau. To tedy ne!

Hm, ale jak na to. Jak na to?

Jak?

JAK?

J A K ?

Nevymyslel jsem v ten den nic kloudného. Až večer jsem se trošku zklidnil a řekl si: chlapče, to chce čas. Ty na to přijdeš.

A taky že jsem to vymyslel! Celé jsem to pak připravoval asi dva měsíce a nic jsem neponechal náhodě :-)

Chce se vám číst dál? :-)****************************Dovedete si představit tu neobyčejnost náhody? To řízení osudu?

Někdo s alicek udělá rozhovor.

Ten se zveřejní, přijde do tisku.

Jeden jediný výtisk k nám pošťačka hodí na firmu.

Že noviny zůstanou někde týden(!) pohozeny jenom tak na stole.

Že jsem měl chuť a čas si něco přečíst a že jsem noviny dolistoval...

Když se k tomu zpětně vracím, nemůžu tomu do dneška uvěřit. Jak kolečka mohla takto důkladně a důsledně zapadnout!? Viděl jsem v tom - já ateista - přímo nějakou boží prozřetelnost, nějaké znamení, něco, co lidi nemůžou zcela pochopit, co existuje nezávisle mezi nebem a zemí.

A ještě jedna věc byla úplně mimo chápání. Tehdy jsem krom HPP měl živnost jako vedlejšák. A z titulu té vedlejší práce jsem docházel do jednoho panelového domu... Ten panelák sousedí s panelákem, kde alicek bydlí :-))) To jsem ale zjistil až později, když jsme si už domlouvali focení... Neskutečně boží, co? Celou tu dobu, co jsem ji objevoval a objevil na amatérech, jsem se vlastně pohyboval v její blízkosti! :-)))

Tak se připravte na velký nášup - jak jsem to vymyslel a jak jsem zrealizoval první setkání s božskou alicek, bohyní mých snů :-)))

4. SETKÁNÍTakže alicek jsem našel, ale nebyl jsem schopný dlouho vymyslet cokoli, co by přispělo k tomu, abych se k ní nějak přirozeně dostal. Ten článeček mi ale v něčem pomohl.

Předtím, jak jsem už o tom psal, jsem si s alicek občas vyměnil nějaké vzkazy, většinou o galeriích, taky nějaké zdvořilosti, něco ze soukromého života, ale bylo toho pořád jako šafránu a byl tam cítit i ten odstup. Ano, komunikovala se mnou, a to bylo docela dobře a významné, protože svým způsobem mi věnovala svůj čas. A to se asi ne každému poštěstilo. Později mi potvrdila, že s blbci a arogantními namyšlenci, nadrženci rázně zatočila, s lidmi, kteří ji neměli co nabídnout, tak s těmi nějakým vykecáváním se neztrácela vůbec čas.

V textu otištěného článku se alicek zmínila, že ne všichni lidé, mají životopis jak dle šablony. Či tak nějak. Tak jsem se rozhodl, že ji mírně naznačím, ať ví, že už vím :-))) Poslal jsem ji vzkaz, kde jsem na konci napsal. "... když ani můj životopis není úplně zcela dle šablony..."

To byl jasný signál, že článek jsem viděl, četl a vím, kdo je autorem.

S napětím jsem čekal odezvu. Říkal jsem si: tak, děvče a teď to máš spočítaný, uhodil jsem hřebík po hlavičce, teď to už bude snadný" :-)))

Ale jak ona s oblibou často říká: Prdlajz! :-)))

Napsala se smajlíkama: "Pomóóóc, odhalení. A to si v galeriích retušuji druhou bradu!"

A nic víc.

Kurnya, do prdele! :-)))

Rozumíte tomu? Žádné zděšení, žádný prosík, že hele neblbni, ne abys to někde vykdákal, když, tak si o tom promluvíme, ale drž klapačku, jo, pomlč o tom, jo, budu ti vděčná...

Nic takového. Do hajzlu! Já byl tak naštvaný! Zase nic! Jsem se vlastně nedostal ani o krůček dál. Takhle mě odpinkla! No jo, no jo, četls to, víš už, kdo jsem a mám se z toho potento?

Nic, absolutně nic si z toho nedělala!

Nicméně ale pak začala trošku živější a častější komunikace. Já opáčil, jestli nemá vítr z toho, že ji někdo taky pozná. Prý už se to stalo asi dvakrát, třikrát, nějaký bývalý kolega si ji všiml, ale jen se nad tím pousmál, jiný človíček něco i zkoušel a nic nevyzkoušel, vzdal další pokusy a kdyby se to provalilo ve větším měřítku, tak by asi nějaký problímek byl, ne však fatální a doma by manžel sice nad tím zakroutil hlavou, ale víc než že se mu žena nahatá předvádí na netu by byl naštvanej z toho, že čas tomu věnovaný mohla využít jinou prací - vařením, žehlením, úklidem... :-)))

No a bylo to. Tak tudy cesta nevede. Tudy ne.

Byl tu ještě jeden možný záchytný háček - alicek si všechny galerie fotila sama. Samospouští. Někteří jste si to sami vyzkoušeli, je to neskutečná pitomina a běhání sem a tam. Galerijní výsledek nic moc. Co se tak nabídnout, že ji nafotím? To by šlo ne?

A ještě jedna věc by mi mohla pomoct. Fotila sice v interiéru, buď doma, na chatě anebo jinde, jenže už ji to nestačilo a chtěla jiné prostory. Zříceniny, rozvaliny, staré domy, zbořeniště, zdi, staré fabriky, prostě prostory, prostory, prostory. A já o nějakých věděl. Hodně jsem jezdil po republice, takže jsem si postupně ujasňoval, co by ji mohlo oslovit, co by ji mohlo vyhovovat. A taky jsem měl legální vstup do některých objektů, kde byly takové prostory, že by možná i slintala.

Jenže nějak se k ní nejprve musím dostat. A po několika týdnech dumání a všelijakých pitoreskních představ, jsem nakonec vymyslel toto:

Musíš si, chlape, otevřít excel, udělat tabulku, pár sloupečků, pár řádků.

Záhlaví.

Vše vypsat.

Připravit si několik adres, skutečných i fixních, nějaká razítka, může být i to naše firemní a další nepoužívaná.

Různé propisky, modrou, černou třeba.

Nacvičit s nimi pár podpisů, musí to být různé rukopisy!

Pak desky s klipem.

A aktuální datum, které ještě není stanoveno, se pak dopíše v den výjezdu za alicek.

Měl jsem to promyšlené geniálně. Ten plán postupně uzrával v konkrétní podobu a já začal pilovat různé varianty.

1. Vše klapne jak má a já se dostanu až k ní, do kanceláře

- postup, když je sama

- postup když tam sama nebude

- postup, když bude mít poradu či co a pověří někoho, ať to vezme někdo jiný

2. Dostanu se k ní do firmy, ale ňáká iniciativní osoba to bude chtít vyřídit za mne

- postup jak to narafičím, aby to nešlo - jen já a nikdo jiný.

3. Dostanu se do firmy, ale řeknou mi: nechte to tady, ona si to vyzvedne

- tak toto ne, toto nikdy nesmí nastat, musím to zrealizovat jedině tehdy, když tam bude a musím si to nějak zjistit, že tam bude.

Těch variant přibývalo a já se v tom začal nějak topit, takže nakonec jsem si udělal "itinerář", postup, jak to půjde podle mého a ne podle někoho jiného, už vůbec ne podle alicek a jak povedu první hovor, aby okamžitě následoval můj výjezd a do 15-20 minut mohl být u ní.

K tomu jsem ještě potřeboval vhodný den, kdy nebude ve firmě tolik práce a cca od 14. hodiny bych mohl vše zmáknout. Čekal jsem trpělivě jak ostrostřelec v úkrytu na svoji oběť. Ten den konečně nastal. Jestli si dobře vzpomínám, byl to pátek, to už většinou bylo odpoledne volněji a i šéf se musel vytratit kvůli něčemu dřív domů. Sám řekl, že to můžu kolem třetí zavřít.

Nastalo ticho v kanclu...

Teď anebo nikdy!

Vzal jsem mobil do ruky. Měl jsem tam jak číslo alicek, tak ústřednu. A na tu jsem musel volat jako první. Vzal jsem si poznámky k ruce a s bušícím srdcem jsem stlačil na mobilu zelený telefónek...

Túúúú - zvoní to, zvoní, ať je tam, ať to vyjde...

Túúúú - frekvence tepu na 150, zhluboka jsem dýchal, ať se mi hlas neklepe...

Túúúú - tak co je? Jste tam? Nejste tam?

Túú --- - nestačilo to dozvonit...

- Firma "blablabla", recepce, prosím... - OK, to není ona, vše jde podle plánu...

- Dobrý den přeji, tady je Karel Vávra, KVĚTINOVÝ ROZVOZ, je tam prosím paní ixypsilonská? Máme ji doručit kytku.

- Ano prosím, spojím...

Týýýývoéééé, jde to přesně tak, jak jsem chtěl! :-) Zatím to jde. :-) Tak šup-šup :-))) Netrpělivě jsem poposedal na otáčivé židli...

A opět to túúúúú a túúúú...

- ypsilonská. Prosím.

- Dobrý den, tady je Karel Vávra, Květinový rozvoz. Mám tady pro Vás kytku k doručení, ale nevím, jestli Vás dnes ještě zastihnu. Mám ještě pár adres, do kolika hodin tam budete, prosím?

- Á to je ale milý! Od koho to je? - bylo cítit pohodu a úsměv.

- To tady bohužel nemám uvedeno, já jen rozvážím, je však u toho malá obálka s lístečkem či navštívenkou...tam asi bude odesílatel...

- To je príma, my dnes budeme dlouho, snad i do pěti, tak když to stihnete...

- Jo, to by šlo, zhruba do hodinky tam můžu být, podle situace v dopravě, děkuji.

- Děkuji, na shledanou.

- Já děkuji, na shledanou.

A klaplo to! Hurrraráááá! :-)))

Došlo vám to? :-)))

Jedinou možnou a správnou cestou bylo dostat se k alicek přes kytku!

Vymyslel jsem si neexistující firmu na rozvoz květin. Udělal v excelu tabulku, takovou, že to vypadalo jako od firmy, která se tou činností zabývá. Hlavičku, adresu. Řádky s adresami firem, názvy kytek, počet, datum a hodina doručení, podpis kdo převzal...

Prostě kamufláž!

Vše vypadalo úplně autenticky. Vytáhl jsem připravené desky s klipem, dopsal dnešní datum a uprostřed zůstal jeden jediný řádek, poslední adresa na poslední doručení kytky. Utíkal jsem do blízkého papírnictví, koupil malilinkou obálečku s kartičkou a na tu kartičku jsem vlastnoručně napsal krátkou básničku. Měla název JEN PÁR KROKŮ :-)))

Promiňte, že už si nepamatuji její celý text, ale měla naznačovat to, že ten, od koho ta kytka je, stojí od alicek jen pár kroků. Chtěl jsem být u toho, až si lísteček přečte a že pak se dáme do řeči...

Tu kytku jsem samozřejmě ještě neměl :-))) Ale už jsem věděl, kde mi ji uvážou. Bafl jsem desky pod paži a vyjel jako šílenec. Vazárna kytek byla v půli cesty mezi naší a tou firmou, kde pracovala alicek.

Nechal jsem uvázat krásnou. Hm, ani se neptejte, kolik stála, ale sakra prachy, čert je vem! :-))) Paní mě tam už zná, ptala se, co tak náhle, pro koho.

- Ále, šéf mě poprosil, pro někoho to má...

Do kytky jsem pak vložil tu malou obálečku s kartičkou, básničkou.

Konečně! Konečně jsem tady. Téměř centrum Prahy. Dokonce bylo i místo k zaparkování té mé obludy veliké, se kterou jsem jezdil a to hned v ulici za rohem. Vystoupil jsem, vzal jsem kytku, desky, propisku, poslední kontrola všeho, sluneční brýle na čelo, jako že jsem patřičně upachtěný doručovatel kytek, přišel jsem k těm vratům velikým, zazvonil.

V interkomu se ozvalo:

- Prosím!

A já řekl:

- Vávra, Květinový rozvoz...

- Ano, pojďte dál.

Bzučák.

Vešel jsem, chodbička, lítačky, za lítačkami další chodba se schodištěm a dveře vlevo otevřené.Vstoupil jsem dovnitř, nalevo pult recepce, nějaká blondýna tam stála, úsměv od ucha k uchu a ...

Boha jeho!!!

Lidi zlatí! Nikdy nevymyslíte všechno. Vždy se může něco pos...! A když se může, tak zcela v duchu Murphyho zákonů, se to taky pos...! :-)))

...a napravo z jiných dveří vyšla alicek, ale... ALE S MOBILEM U UCHA!!! A kecala s někým! Jen jsem na ní šlehl bleskový pohled, měla úžasně vypasované džíny, dost dupala, když chodila a řekl jsem si v duchu, kurnya, ta je veliká, v těch galeriích mi prišla menší a tu prdélku, tý brďo, nemá ji nějakou velkou? :-)))

No dost, čoveče! Není teď čas na blbiny... :-)))

- Dobrý den - odvrátil jsem se od alicek, mluvím na tu blondýnu, i když dobře vím, že kdo je kdo...

- Mám kytku pro paní ypsilonskou.

- Dobrý den - usmála se ještě víc a ukázala hlavou směrem na alicek...

Ta chodila po recepci, něco důležitého řešila a za hovoru mi naznačila, ať kytku položím na pult recepce a rukou rovněž naznačila podpis. Položil jsem kytku, desky na pultík, podal ji pero, ona s mobilem pořád u ucha podepsala se do vyznačeného řádku, poděkovala kývnutím hlavy a já...?

No a co já?

Já vzal desky, propisku, potichu poděkoval a vypadl ven!!!

Doprdeléééééé !!! :-)))

Dopr, dopr, dopr !!! :-))) To snad ani není možné! Tolik příprav, tolik energie, všeho času! Sakra sakra sakra!!!

No, itinerář tvůj celej v hajzlu, co? Tak jo, co se dá dělat? Uvidíme, jestli to k něčemu bylo :-)))

No, ale jak jistě víte, podle toho, že jsem ji nakonec fotil, tak pozitivní dopad ta kytka měla. Dá se říct zásadní. Ta snaha, vůbec to, že jsem to vymyslel a zrealizoval, to mělo pak na rozhodování alicek, zda kývnout na moje návrhy, či ne, velký význam. Jsem přesvědčen, že kdybych si nedal tu "práci", asi bych se k ní nikdy nedostal. A možná jo, ale jindy a jinak a úplně blbě. Kdoví.

Později jsme absolvovali nečítaně různých cest, výjezdů za foto úlovky. Taky super cestu na Slovensko, bratru skoro tisíc kilometrů, malé 24 hodin Le Mans. Fotili jsme spolu v interiérech, za jednu z nej galerii si považuji tu v koupelně před zrcadlem (já tehdy zahučel do vany, ale zrcadlovku jsem neupustil a nic se nestalo, jen jsem si poškrábal loket), taky na půdě, v zříceninách... jo, bylo toho fakt hodně.

Dnes jsme pořád přátelé, dokonce mi dává smysluplnou práci pro moji živnost a já ji zase na oplátku dávám tipy, které by mohly vyjít v její práci...

Tož... bylo to dlouhé? :-)))

Ale docela zábavn