Stejně jako tenkrát.
Přišel jsi, když noc načínala svouji druhou půlku.
Vystoupil jsi ze tmy a přisedl k naší společnosti, která se bavila u ohně a pomalu se přemlouvala ke spánku.
Okamžitě bylo všude plno vtipu, veselí a zábavy. Bavil jsi všechny, ale nejvíc asi sám sebe.
Sobotní ráno začínalo Tvým úsměvem a ikdyž práce bylo víc než dost, utíkala nám pěkně od ruky.
Sem tam jsi se přitočil, polechtal mě pod žebrem, zatáhl za cop. Mé sedmnáctileté malé schoulené já uvnitř mě tančilo blahem.
K večeru už jsi mě vzal kolem ramen, podíval se mi do očí a řekl: "Ženo moje."
Celou cestu lesem, až do vesnice, jsi mě držel za ruku.Pak pod světlem lampy jsi zastavil a všechny před náma nechal pokračovat v cestě dál.
Jen proto, aby jsi mi mohl dát pusu.
První a poslední. Už jsme se nikdy neviděli.
Často jsem se pak na Tebe dívala v televizi. Mluvil jsi ke všem lidem, ale já hltala každé Tvé slovo, jako by patřilo jen mě.
Byl a stále jsi dobrodruh. Lákaly Tě dálky, nebezpečí, adrenalin. Toho všeho byly plné Tvé reportáže.
Pak jsi mi z obrazovky zmizel a já zapomněla.
Žila dál svůj život, s rodinou a dětmi, ale občas si přece jen vzpomněla.
Když si někdy k snídani zapnu tu malou krabičku na skříni a poslouchám, vím, že jsi tam. Opět točíš reportáže z dálek, opět jsou plné adrenalinu a dobrodružství.
A dnes jsi mi přišel do snu.
Nečekaně. Usmíval jsi se, jako tenkrát před patnácti lety a já Tvému úsměvu opět ppropadla.
Děkuji.....