Vzpomínkový sentiment...

Beru do ruky teplý svetr, ale pak ho přece jen položím zpátky, ještě není taková zima a u ohně se zahřeju.
Maskáče, teplé ponožky v trekáčích, tílko a triko s dlouhým rukávem. Trošku se dnes po dešti ochladilo. Ještě si kartáčem pročešu vlasy, umyté mi lítají do všech stran, ale nechám je rozpuštěné.
Vylezu ze stanu, na tábořiště už padá večerní nálada. Okolní stany jsou opuštěné, tiché, celty odhrnuté ven.Všechny je projdu a zavřu.
Od ohně ke mě doléhá zpěv, kterým se děti snaží přehlušit to silné praskání dřeva.
V táboře nikdo není, všichni sedí u závěrečného ohně a zpívají.
Najednou tam stojím a všechno se mi vybaví. Ranní budíčky, za které nás děti proklínaly, nástupy, snídaně, obědy, večeře, hry i noční hlídky.
Spousta veselí, křiku, dovádění i pláče. Strašně ryche to uteklo.
Bude mi to chybět. Vždycky mám pocit, že za těch čtrnáct dní tady nechám všechno a vůbec se mi nechce zpátky do civilizace. Jsem tu spokojená, šťastná.
Uprostřed lesa, do nejbližší vesnice 4kilometry daleko. Bez elektriky, bez tekoucí vody, daleko od všeho a všech a přece jen s těmi, co mám ráda.
Ze zmyšlení mě vytrhne vlastní slza, která mi teče po tváři.
Ale notak, vždyť to není naposledy, přece by jsi nebrečela...směje se mému sentimentálnímu já to druhé, popichovačné.
Vyšlápnu si ten malý kopeček a už teď vím, že se sem za rok vrátím...nebo vrátíme? Myslím, že nadešel ten správný čas ukázat svým dětem místo, které mám ráda.

Děkuji Fredovi, že mi dnes připomněl :-)