Stmívá se

Cesta pod nohama mi lehce práší. Je krásný podzim, nepršelo ani nepamatuji a teplo je jako na jaře. Do toho ta nepřeberná záplava barev listí, až oči z ní přechází.
Mám ráda tohle babí léto, kdy se k večeru nad krajinou vznáší mlžný opar a do vlasů se mi motají domečky poletujících pavoučků. Kampak asi doletí?
Přidám trochu do kroku, už mám zpoždění. Projdu starou zástavbou a pokračuji dál mezi poli, cestou rovnou ke hřbitovu. Sluníčko zapadá před mýma očima a krajinu kolem barví do oranžova. Vzduch voní kouřem, na kraji pole ještě doutná malý ohníček. Z brány hřbitova vyjde postava, míří přímo proti mně. Teda myslím si to, protože kolem nikdo jiný není, ohlédnu se za sebe a jsem tu sama.
Když se přiblíží na vzdálenost, kdy můžu číst v jeho tváři, vidím, že se usmívá, je to on. Sluší mu to, přistihnu se, že si ho měřím pohledem od hlavy až k patě.
Dojdeme až k sobě, mezi námi je jen nepatrný prostor, ale on jej během vteřiny zruší, to když se ke mně nakloní a přitiskne svůj nos k mému. Palcem mě pohladí po tváři a pořád se usmívá. Dívá se mi do očí a já nejsem schopná uhnout pohledem, musím se do těch jeho dívat. Chci se do nich dívat, klidně celou věčnost.
Poznám na něm, jak moc chce a nevydrží to, obejme mě, přitiskne k sobě a políbí. Vezme mé ruce do svých a směje se tomu, jak je mám studené.
Znovu mě políbí a já mu to oplácím. Rukou mu zajedu do vlasů a on mě líbá za krk, na ucho. Tohle je spouštěč a on to ví. Když mě líbá na tohle místo, mám husí kůži po celém těle, podlamují se mi kolena a něžnost brnká na každé nervové zakončení v mém těle.
Sluníčko zapadlo a krajina se šeří stmíváním.
Stojíme tam, v objetí, v polibcích, ve vášni, spolu, nedočkaví, natěšení, nerozhodně rozhodní… nesvobodně svobodní. Stojíme tam až do tmy a na cestu zpátky nám svítí obrovský oranžový měsíc. Je úplněk, to se prý plní přání.

https://www.youtube.com/watch?v=N7A9DVzvLOU