I cesta může být cíl…

Hm, poslední dobou mě nic zázračného nenapadá. Bojuji s nedostatkem inspirace. A to je pro člověka, který má občas potřebu se umělecky projevovat, dost zhoubné. Aktuálně sedím v autobuse a jedu vstříc zahraničí. Vzhledem k poloprázdnému stavu dopravního prostředku si mohu přemýšlet. A docela se mi to líbí.

Nejsem svázán ničím ani nikým. Je to vskutku chvályhodné, že jsem si konečně našel chvilku jen pro sebe. Jsem tu jenom já a moje místo v autobuse. Dalo by se říci, že jsem král dvou sedačky, ale tu druhou sdílím se svým foto-batohem. Utlačuji sám sebe svou pohodlností ho dát někam jinam.

Tma mě obklopuje, vpovzdálí slyším něčí konverzaci a za oknem sviští jedno auto za druhým. Brno je daleko.

Ale o čem budu přemýšlet, když už jsem se do toho dal? Vytáhnu notebook a raději si to zapíšu. Třeba by mi mohla nějaká důležitá myšlenka uniknout. Nechci se zabývat detaily nebo korekturou textu. Chci si jen tak trochu přemýšlet. Stejně nakonec kliknu na „kontrola pravopisu“ a přenechám to stroji.

Nebyl to zas tak geniální nápad, jak jsem si myslel. Očividně nespadám do kategorie trpaslík a má poloha rukou není příliš ideální. Budu si aspoň stěžovat na papír. Nemám rád stěžování a kňourání.

Stroj a nějaký vnitřní pocit psaní přehlušil mé myšlenky. Takže z toho zase nebude nic. Když tak nad tím přemýšlím, tak já sice přemýšlím, ale ta cesta není ta, kterou jsem se začal ubírat prvně.

První krok – NEMYSLET!

Zkusím si přečíst nějakou povídku tady na webu pro inspiraci. Očividně špatná volba. Autor neustále dokola opakoval, jak lehce submisivní slečna nic netuší, ať už se nacházel v jakémkoliv kroku. Po většinu času spíše v jejím rozkroku. Ale já mám pocit, že tušila celou dobu. Obzvláště pokud čekala v malých kalhotkách a lodičkách. Je to krásná kombinace, a třeba mě žena s krásnýma nohama dokáže dostat na kolena, ale netvrďte mi, že nic netuší. Robotický popis mě neuchvátil. Nedočteno.

První krok nesplněn, stále myslím.

Do Brna stále daleko, myšlenky ty tam. To jsem to tedy promyslel. Ale já na to přijdu. Zaklapnu notebook a nechám se zase pohltit tmou. Ta cesta mě nakonec dovede k cíli.

.... to drncccccccánnnnníííí je hroozzzzzznéééé .. .proklínám D1