Kapitola 14

Při vjezdu do města mne ovanul teplý závan větru s vůní moře přicházející od Long Beach. A ten samý vítr přinesl i vzdálené hlasy a smích. Otočil jsem hlavu vpravo, odkud hlasy i vítr přicházely. V dálce jsem viděl nekonečné moře zdobené bílými čepicemi vln a před ním pláž s barevnými slunečníky, kde pobíhalo a poskakovalo mnoho postav.
Odbočil jsem z hlavní silnice na úzkou stezku vedoucí k moři. Za začátku pevný povrch se po několika desítkách metrů změnil v jemný plážový písek, ve kterém každou chvíli můj motocykl uvízl. Po dalších desítkách metrů se do písečné pasti zabořil úplně a na moje přidání plynu reagoval jen mohutným zahrabáním. Dál to tedy na motorce nepůjde.
Sesedl jsem a s batohem přes jedno rameno se vydal směrem k pláži. Pod barevnými slunečníky se polehávali či posedávali ženy i muži, povídali si, smáli se. Některé ženy byly neměly vrchní díl plavek, některé byly nahé úplně. Muži byli většinou v plavkách všichni. Na zátylcích těch mužů bylo nejčastěji vidět číslo tři, občas se objevila čtyřka.
S úsměvem jsem se díval na lidi, které jsem míjel směrem k okraji pláže. Tak asi vypadala Atsikana dřív – prázdninový ráj pro lidi na stejné vlně. Tady jsem měl pocit, že je vše v pořádku a vše tak, jak má být.
Můj idylický dojem poněkud zkazila dvojice dívek v policejních uniformách, která procházela mezi návštěvníky pláže ve svém typické uniformě. Obě dívky držely v rukou obušky a významně si jimy poklepávaly do dlaní.
Protože jsem přece jen svým oblečením poněkud vynikal nad ostatními lidmi na pláži, hlídka mne samozřejmě zastavila. Ale po tradiční proceduře s kontrolou náramku mne policistky nechaly jít dál.
Došel jsem k okraji pláže, na kterou v pravidelných intervalech moře posílalo své malé vlnky. Zul jsem si boty a prošel se po nárty v příjemné mořské vodě. V povzdálí byl vidět apartmánový dům, jehož strana směřující k moři se skládala z větších i menších balkonů a balkonových teras. I na dálku bylo vidět, že řada žen zůstala ve svých pokojích a užívala si podvečerního klidu a sluníčka v pohodlí svých apartmánů.
Ušel jsem v moři ještě pár kroků, pak jsem se znovu obul a vyrazil jsem zpět k motocyklu. Opět jsem minul dvojici policistek, které mi už jen přátelsky pokynuly. Jinak si mne nikdo z osazenstva pláže nevšímal – všichni odpočívali nebo se bavili mezi sebou.
Motocykl jsem raději vytlačil z písečného zajetí až na pevnější část stezky. Tam jsem jej nastartoval a pokračoval dál. Přede mnou se objevila silueta budovy obchodního centra.
Pomocí náramku jsem si otevřel bránu, zastavil jsem motocykl. Přilbu jsem zavěsil na řidítka a odešel směrem ke svému zdejšímu obydlí.
Byt mne přivítal příjemným chladem, který způsobila asi stále běžící klimatizace. Vzal jsem si z ledničky pár obalů s jídlem a něco málo snědl. Přitom jsem si z batohu vyndal nakreslenou mapu Atsikany a snažil se doplnit všechny ty části, které jsem dnes navštívil a které na mapě dosud chyběly.
Pak jsem se začal rozhlížet po bytě a přemýšlel jsem, kam bych pro tuto chvíli uschoval nakreslenou mapu i balíček, který jsem měl předat Julii. Moc možností tu nebylo. V koupelně jsem ale zjistil, že vanička sprchového koutu má odklápěcí přední stěnu.
Pečlivě jsem složil nakreslenou mapu do malého čtverečku a zabalil jí do obalu od dojedeného jídla. Podobně jsem zabalil i balíček pro Julii. Obojí jsem zasunul co nejdále od odklápěcí stěny sprchového koutu a stěnu zase vrátil na své místo. Lepší úkryt bych stejně asi nenašel.
Lehl jsem si na postel a chvíli se díval do stropu. Přemýšlel jsem o svém dnešním výletu, o podivuhodném setkání v podhůří Vysočiny, o balíčku, který jsem slíbil doručit. Zřejmě pod vlivem všech dnešních zážitků se mi po chvíli zavřely oči.
Když jsem se probudil, bylo už venku šero. Téměř tma, jen pouliční světla osvětlovala hlavní ulici vedoucí pod mým oknem. Vstal jsem a šel se osprchovat.
Vyšel jsem ze sprchy do pokoje. Nahý, jen tak. Vtom se ozvalo zazvonění u hlavních dveří provázené lehkým ťukáním. Lekl jsem se a zároveň si znovu uvědomil, že hlavní dveře do bytu nemají žádné kukátko.
Tvářit se, že nejsem doma, by asi nebyl nejlepší nápad. Proto jsem si kolem pasu uvázal ručník, zhluboka se nadechl a otevřel jsem dveře.
Za dveřmi stála Paula a zářivě se na mne usmívala.
Už jsem se lekla, že ještě nejsi doma z výletu, řekla vesele a políbila mne na tvář.
Přitom mne lehce zatlačila do místnosti a zavřela za sebou dveře.

> Pokračování na http://www.hellorparadise.com/014cz.html