Bílá obálka

Nejistě otvírám poštovní schránku, bude v ní další vzkaz? Na dně se svítí bílá obálka, bez jediného podpisu nebo snad adresy, musí mi ji sem nosit osobně ,tak jakto, že jsem ho nikdy nevíděla?
Srdce mi buší, těším se na jeho vzkaz, pomalu rozlepuji ten kousek papíru, ale vzkaz nikde. Je v ní lístek do kina, na dnešní večer. Název filmu mi nic neříká, ovšem nepochybuji o tom, že jeho výběr bude bezchybný, jako vždy a ve všem. Otočím vstupenku z rubu a je na ní tuškou napsaný vzkaz:
„Nedáš mi košem, že ne, Vílečkom moje?“
Nedám!

Nestihla jsem autobus, takže ke kinu skoro běžím a přesto vcházím už do setmělého sálu, který je téměř prázdný. Snažím se najít řadu 19 a sedadlo 15, ale hledejte něco ve tmě, jde to dost špatně.
Je to úplně horní řada uprostřed. Nikdo tam nesedí, trošku se leknu a rozhlížím se kolem. Kino je obsazené jen na pár sedačkách někam do spodní poloviny sálu, horní polovina je prázdná, tedy až na mé sedadlo a snad i jeho. Nikde ho zatím nevidím. Posadím se, urovnám sukni, trošku mě znervozňuje, že tam stále sedím sama.
Reklamy už zkončily a já zjistím, že dnes se promítá filmový klub a staré české scifi, zajímá mě to, takže sleduji plátno před sebou a nevšimnu si, že z pravé strany si ke mě potichu přisedl on.
Chce me políbit na krk a já si uvědomím jeho dech, chci vykřiknout, ale nestihnu to, okamžitě mi plní ústa těmi svými a vášnivě mě políbí. Není to jen letmý polibek na přivítanou, ale vášnivý, naše jazyky se propletou a ochutnává mé rty.
„Takhle jsem si Tě představoval Vílečko,“ vydechne v pauze, kterou udělám, protože musím popadnout dech, ikdyž sedím, podlamují se mi kolena, cítím to lehké chvění a kdybych stála, určitě by se mi zatočila hlava.
„Vždyť na mě nemůžeš nic vidět v té tmě?“ušklíbnu se, ale vím, jak to myslí.
Pohladí mě po koleni a zavadí o lem sukýnky. Normálně bych tohle nevydržela, lechtá mě to, ale jeho horká dlaň má spíš opačný účinek, vyvolává ve mě mrazení.
Stále mě hladí a nerespektuje lem sukně, jeho ruka míří výš a na tváři ucítím jeho ústa. Líbá mě a pomalu směřuje na krk a za ouško, rukou stále výš po mém stehně.
Přistihnu se, že ani nedýchám a když nasaje můj ušní lalůček, chce se mi křičet na celé kino, ale ve stejnou chvíli se prsty dotkne mé kundičky a mě ze rtů vyjde vzdech a pak hned další. Ještě že zvuk je dost hlasitý a daleko pod náma sedí jen pár diváků, kteří přišli sledovat film a nic jiné je nezajímá.
Prstem mi laská poštěváček a projíždí závojíčky, které vlhnou při každém jeho spalujícím doteku. Nemám silu nad tím přemýšlet a ani nechci, chci si to užít se vším, co mi nabídne.
Pomalu do mě pronikne napřed jedním prstem a já se snažím tlumit své vzdechy, ale moc se mi to nedaří. Mé tělo je hladové po jeho dotecích a vydrážděné, rozevřu kolena víc od sebe a on přidá další dva prsty. Pohybuje se s nimi ve mě a já během chvilky zatínám nehty do jeho stehna, ví co přijde a líbá mě na ústa ve snaze utišit ten výbuch slasti.
Klepu se a pomalu popadám dech, jeho ruku stále cítím ve svém klíně, nevědomky jsem mu ji sevřela a on ani neměl potřebu ji dávat pryč. Vyklouzne ze mě a já vidím, jak míří prsty k mým ústům.
„Byla jsi úžasná, Vílečko,“ a jeden po druhém mi je strčí do pusy, aby slízla poslední stopy po mém orgasmu.
Srdce, kdyby mohlo, vyskočilo by mi z hrudníku, snažím se vzpamatovat a přivřu oči, spánky mi tepou ve stejném rytmu. V hlavě mi lítá spousta myšlenek, nechci je řešit.
Když po chvíli otevřu oči, zjistím, že sedadlo vedle mě je prázdné. Odešel. Bez rozloučení, bez jediného slova.
Zdálo se mi to nebo to byla skutečnost, nejsem přece blázen?
Na sedačce se ale svítí bílá obálka. Nedočkavě ji rozlepuji, spíš trhám a čtu jeho krátký vzkaz:

„ Vílečko moje, ani ve snu bych si nepředstavil tu nádheru, kterou jsem s Tebou mohl dnes prožít, jsi neskutečná. S díky Tvůj básník.“

Nic víc. Ani slovo o tom, kdo je, kdy se uvidíme, jestli bude nějaké příště. Halí se do tajemství, které mě tolik láká.

Tuším, že v poštovní schránce na mě bude dnes večer čekat další bílá obálka...